Zvládání pocitů nejistoty

Publikováno 14.3. 2023

Text vychází z prezentace PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D., která zazněla na on-line setkání Klubu pacientů mnohočetný myelom dne 13. listopadu 2020.

Doporučení, která zazněla v souvislosti s pandemií covid-19 mají obecnou platnost. Pokud místo covid-19 budete uvažovat o myelomu nebo o jakékoliv jiné zátěžové životní situaci, jsou níže uvedená doporučení v obecné rovině platná.

Současná situace probouzí v nejednom člověku pocity nejistoty. Je obtížnější než kdy dříve cokoliv plánovat. V mysli se objevují obavy z budoucího ekonomického či zdravotního vývoje situace. Doporučení autorit jsou mnohdy nejasná. Musíme se přizpůsobit nechtěným změnám. Prožíváme často pocity naštvání, obav, ale i celkovou únavu z nutnosti znovu zavedení všech epidemiologických opatření. To vše může mít dopad na naši životní spokojenost a psychiku. Pokusíme se proto načrtnout, jak na člověka podobná situace může působit, proč tomu tak je a nabídneme několik doporučení, jak se k těmto situacím postavit a s pomocí psychologie tyto nejistoty v prožívání odstranit nebo alespoň zmírnit.

Pokuste si představit, že emoce doprovázející každé lidské konání v naší mysli vyvolávají vlnu, podobnou té, která se tvoří při vlnobití na moři. Pokud se setkáme s nějakou negativní, nepříjemnou, ohrožující situací, tak si na vrchol této imaginární vlny emocí můžeme dosadit ŠOK (setkání s něčím, co jsme nečekali nebo čekat nechtěli), na jejím zlomu následuje POPŘENÍ (kdy si říkáme, že to přece není možné, to co se děje nemůže být reálné). O něco později přicházejí další emoce, typicky HNĚV (přirozená reakce na hrozbu, je to vlastně potřeba „zaútočit“ na to co nás ohrožuje). Pod zlomem této pomyslné vlny, kde se v běžných podmínkách ladně pohybují surfaři, se u naší vlny emocí často skrývá STRACH (druhá přirozená reakce na hrozbu, v tomto případě „únik před hrozbou“). A někde v dáli, kde se vlna zklidňuje, tedy s určitým časovým odstupem, můžeme zahlédnout naše PŘIJETÍ a ještě o kousek dál ZAČLENĚNÍ DO NOVÉ ŽIVOTNÍ REALITY. To je ta úspěšnější nebo řekněme efektivnější varianta průběhu vlny emocí, kdy vlastním úsilím, nebo s pomocí svého okolí či odborníků nacházíme způsob začlenění nepříjemné, ohrožující situace do našich životů a podaří se nám vše zpracovat. Vytvořit si nový životní plán.

Existuje ovšem i jiný scénář, a pokud nám fantazie dovolí si s představou vlny emocí ještě chvíli pohrávat, můžeme si představit, že pod ní, ve zdánlivém klidu moře, se skrývá DEPRESE a REZIGNACE. Pokud nemáme dost sil, nemůžeme nebo nechceme požádat o pomoc, můžeme se v situaci takříkajíc „ponořit příliš hluboko“. V těchto hlubinách nás emoce pak mohou na nějakou dobu přemoci. Neznamená to však, že není cesty zpět. Naopak, je možné se vynořit, nadechnout se a jít dál cestou pochopení, PŘIJETÍ a ZAČLENĚNÍ. Není to vždy jednoduché a dosažení tohoto stavu může trvat i déle.  Je tedy s výhodou, pokud nás na této cestě někdo doprovází, ať už odborníci anebo naši blízcí. Abychom se této druhé cestě, zahrnující zmiňované prožitky deprese a rezignace vyhnuli, nebo abychom jí zvládli projít co nejlépe, nabízíme několik doporučení.

Doporučení první:

„Je dobré si uvědomit, že střet se zásadní životní změnou, s něčím, co ohrožuje pro nás důležité hodnoty, často působí v naší mysli podobnou vlnu emocí.“

Pan doktor nám připomenul, že jednou z přirozeností současného člověka je plánovat si svůj život. Čím více jsme zvyklí plánovat, tím pevnější obraz budoucnosti ve své mysli máme a tím intenzivněji potom takovou pomyslnou vlnu emocí prožíváme. Čtenáři tohoto webu mají pravděpodobně přímou zkušenost s takovou situací v době příchodu mnohočetného myelomu, pokud to tak můžeme říci. Každému vstoupil do života trochu jinak, mladším pravděpodobně zasáhl do práce a jejich ekonomické situace, starším do jejich koníčků, zájmů a možná i práce. Většině do vztahů a téměř všechny výrazně omezil na jejich fyzické výkonnosti, ovlivnil výrazně jejich psychické/duševní prožívání a zásadně změnil jejich plánování volné času.

Covid-19 ovlivňuje naše životy vlastně velmi podobně. Omezuje naše pracovní možnosti, mění neočekávaně a mnohdy naprosto zásadně naši ekonomickou situaci, ohrožuje naše plány, nedovoluje věnovat se koníčkům, pěstovat vztahy, má vliv na naše psychické/duševní prožívání a mnohdy i na fyzikou kondici. A zde pan doktor vznesl, jako psycholog, malou prosbu: „pokuste se v současné pandemické situaci využít něco z toho, co jste se naučili v době, kdy jste se snažili vyrovnat se zásadní životní změnou po oznámení diagnózy mnohočetný myelom nebo v období relapsu“. Proč tuto prosbu vyslovil? Z jeho praktické zkušenosti totiž vyplývá, že prožívat vlnu emocí při tolika změnách je obvyklé. Ať už se jedná o nemoc, riziko covid-19, ztrátu zaměstnání nebo ztrátu našich blízkých. Jde však o to, jakou hloubku a celkovou dlouhodobost budou prožívané emoce mít. Právě to můžeme výrazně ovlivnit, právě díky využití předchozí prožité zkušenosti. Člověk, který si prošel onkologickým onemocněním, se nyní může o tuto zkušenost do určité míry opřít. Lidé se totiž dokáží adaptovat téměř na všechno, jen potřebují čas. Jde o to, s jakou rychlostí a jak řízeně změna do našich životů přichází.

Mnoho lidí říká, že nyní je to horší než na jaře, kdy pociťovali obrovskou vlnu solidarity. Přes léto přišlo velké uvolnění a mnozí ani nevěřili, že se vir znovu vrátí „vždyť tu v létě nebyl“. Přesto se vir vrátil, byl to šok a později u mnohých určité naštvání se. Hněv a vztek si rády hledají svůj „objekt“. Mají tendenci se k něčemu „přisát“ a na takto vytipovaný objekt „útočit“. Jenže v případě covid-19 není na co útočit, vir není vidět, převážná většina lidí nevidí ty, co opravdu onemocněli (ti jsou v nemocnicích). Rozhodně však vidí překážky, které se nám nelíbí a rádi bychom se jich zbavili. Vidíme opatření a zákazy, které musíme dodržovat; vidíme lidi, kteří nám je nařizují; vidíme ty, kteří mají tendenci věci zlehčovat; vidíme ty, kteří nařízení nedodržují. A to jsou přesně ty „objekty“, ze kterých podle svého založení vybíráme a ke kterým směřujeme svůj hněv.

Je dobré si uvědomit, že takto fungujeme a v tlaku vznikajícího z možného pocitu ohrožení, následně se potom k sobě chováme například méně tolerantně. Můžeme (třeba i nechtěně, nevědomě) druhé vnímat jako zdroj ohrožení, a to může vést až k rozdělení společnosti. Jenže právě od takového pocitu ohrožení je jen malý krůček k nepřátelskému chování k jiným lidem. Druhou variantou je citlivé vnímání situace a postupné přijetí dané skutečnosti, které může vést k semknutí společnosti a překonání vzniklého problému.

Mnoho lidí také hovoří o strachu z nákazy a obavách z budoucnosti. Strach je normální reakcí na situace, ve kterých se cítíme nejistě, vnímáme je jako ohrožující. Možná by bylo dobré si připomenout, že v případě strachu platí jedno rčení, které se vztahuje k ohni: „že je dobrý sluha, ale špatný pán“. O strachu, zdá se, to můžeme říci ve stejné míře, strach ve smyslu oprávněných obav nás může včas varovat a chránit, avšak strach ve smyslu patologického opatrnictví může náš život učinit velmi „omezeným až obtížným“.

Doporučení druhé:

„Snažte se přijmout zvýšenou míru nejistoty a obav, protože k podobným situacím prostě v určité míře patří“.

Jak už jednou zaznělo, zvykli jsme si plánovat. Životy spousty lidí stojí na pevném harmonogramu, styl současného života nás přivedl k tomu, že mnozí dokáží reagovat poněkud „nevrle“, pokud dojde i k malému nedodržení nebo vychýlení od stanoveného plánu. V našem životě však existuje poměrně dost věcí, které nemáme plně pod kontrolou. Co jsme schopni opravdu plně kontrolovat? Pokud si jako příklad vezmeme svůj každodenní život, tak plně můžeme kontrolovat, jakou si připravíme snídani. Už hůře budeme kontrolovat, abychom bezpečně dorazili do práce, protože spolu s námi se provozu účastní velké množství lidí, a i přes veškerou naši opatrnost může dojít k havárii. A pak existuje spousta věcí, které prostě pod kontrolou neudržíme, třeba bouřku, která nás po cestě nečekaně zastihne.

Potřeba jistoty patří mezi ty základní, proto se snažíme platit si různá pojištění, upínáme se k oficiální víře, snažíme se spořit, někdo si pořídí zbraň. Zkrátka snaží se různými způsoby zvýšit svůj pocit bezpečí a snížit pociťovanou nejistotu. Výhodnější může být někdy přijmout fakt, že určitá míra nejistoty do našich životů přirozeně patří. Naše babičky často říkaly: „Bůh dal, Bůh vzal“. Pro někoho to může znamenat nadměrné odevzdání, pro jiného pochopení určité míry neuchopitelnosti života. To, co nás totiž s příchodem covid-19 trápí mohou být ztracené (nebo výrazně omezené) hranice sfér našeho vlivu. Objevilo se tu najednou, zcela nečekaně a bez přípravy něco neznámého, naše potřeba bezpečí a jistoty je ohrožena. Navíc, ve společnostech „západního typu“ jsme si zvykli mít hodně věcí „pod kontrolou“. Pro mnohé, je nyní obtížné se rychle přeorientovat a přijmout fakt, že vše kontrolovat nemohou. Celková situace s covid-19 přináší mnoho nejistoty z pohledu vývoje budoucí situace. Nemáme informace o tom, jak virus funguje, nejsme schopni určit, kdy přesně tato doba skončí, nejsme si jisti, kdy a jestli vůbec se budeme moci vrátit k „normálnímu/ svému“ životu, netušíme, jestli bude k dispozici funkční vakcína nebo lék a mnohé další.

Doporučení třetí:

„Přijímejte současnou situaci s respektem, ale nedělejte si z ní hlavní myšlenkové těžiště“.

Nejdřív se pan doktor pokusil vysvětlit, co je myšleno pojmem „myšlenkové těžiště“. Každý člověk, má určitá „centrální témata“, kterým pravidelně věnuje svou pozornost (např. žena-matka obecně přemýšlí v kole: děti, manžel, práce, nákupy, domácí povinnosti, koníčky). Pokud do tohoto zaběhaného kolotoče vstoupí další „silný hráč“ (např. neutuchající silná bolest), potom se velmi rychle stane středem všech myšlenek a ostatní věci ze zaběhaného kolotoče ustupují do pozadí (přestanou ji zajímat koníčky, nákupy, práce a postupem času nebo silou bolesti i domácí povinnosti, manžel a děti).  Celá její mysl se bude soustředit pouze na bolest. Stane se jejím myšlenkovým těžištěm.

Při nadměrném zabývání se (jakýmkoliv) tématem, se z tohoto tématu dříve či později stane myšlenkové těžiště. To se může stát i v případě covid-19. Každý den slyšíme hodně špatných zpráv, náš mozek má málo informací o budoucím vývoji situace, takže má tendenci chybějící informace doplňovat spekulacemi a začne generovat katastrofické scénáře. V případě covid-19 představují zdatného „pomocníka“ média, která denně chrlí, mnohdy značně protikladné, informace. Mozek se snaží najít „chybějící informace“, protože přirozeně toužíme zvýšit svůj pocit jistoty, ale svým nadměrným zabýváním se tímto tématem můžeme spíše svou nejistotu prohloubit. Ani si toho nemusíme všimnout a covid-19 se stane naším myšlenkovým těžištěm.

Proč mají lidi vlastně tolik rádi negativní zprávy? Z praxe je možné odvodit, že jde o přirozenou potřebu našeho mozku. Chceme „vědět“ o všech možných nebezpečích, a právě tato potřeba nás může přirozeně přitahovat k negativním zprávám, protože chceme být připraveni a najít řešení. Jde tedy o jakýsi „přirozený mechanismus“, který není dobré nechat naplno rozběhnout a zaplnit tak celou mysl negativními myšlenkami. Existuje poměrně jednoduchý způsob, jak si ověřit, zda se opravdu na negativní zprávy soustředíme intenzivněji, než je zdrávo. Stačí, když si odpovíme na pár jednoduchých otázek. Jaké myšlenky nám jako první vyvstanou v mysli po probuzení? O čem přemýšlíme těsně před usnutím? Na co máme tendenci myslet, když nejsme zaměstnáni nějakou činností? Pokud je to stále jedna a tatáž věc, potom jsme na nejlepší cestě spustit tento nechtěný „mechanismus“ a vytvořit si tak myšlenkové těžiště, které nebezpečně zaujme veškerou naši pozornost.

V takovém případě je vhodné například co nejrychleji odpoutat pozornost pomocí nějaké jiné činnosti, která nás baví (např. poslech hudby, procházka, různými manuálními pracemi, četbou dobré knihy, prací na zahradě, setkání s rodinou, přáteli apod.). Nápomocné také může být vyhnout se hovorům nebo sledování zpráv, které naše myšlení jen dále zaplňují další „negativitou“. Jde totiž o udržení určité rovnováhy našich myšlenek. Jedním pólem je nadměrné zabývání se „negativní“ situací a druhým, stejně nebezpečným, je její ignorace a podcenění. Rovnováha myšlenek pak může v současné situaci covid-19 vést k tomu, že ji budeme vnímat s respektem (budeme dodržovat doporučená opatření), ale nebudeme si z ní vytvářet hlavní myšlenkové těžiště (nepřestaneme vnímat další aspekty života a nepřestaneme žít v radosti). Pokud jsme lidmi, kteří mají přirozeně zvýšenou potřebu kontroly nad životními situacemi, potom s velkou pravděpodobností budeme v současné „nenaplánovatelnosti času“ zažívat vyšší míru stresu než druzí lidé.

Doporučení čtvrté:

„Pokud cítíte dlouhodobě zvýšený stres z aktuální situace, tak s tím zkuste něco udělat.“

Pohyb, odpočinek, prožívání pozitivních i negativních emocí tedy jinak řečeno vymezení si času na obavy, ale také pro prožívání radosti. Přirozená ventilace negativních emocí, vyhledání opory blízkých nebo odborníků – to všechno (a mnohé další) mohou být způsoby, jak přistupovat k neřešitelném stresu. Vraťme se na chvíli k vlně emocí, vzpomínáte? Pod hladinou byly ukryty dvě emoce – deprese a rezignace. I v nás bývají tyto dvě emoce hluboce skryty. V začátku se často rozvíjejí nepozorovaně, pomáhá jim v tom naše neochota přiznat si jejich plíživé působení. Velkým pomocníkem je jim mnohdy stres, a bez jeho včasné kompenzace se díky narůstající únavě můžeme poměrně rychle dostat do pasivity, rezignace a následně deprese.

Jak člověk pozná, že ho stres z negativních informací nebo situací přemáhá? Jakmile si uvědomíme, že nám každodenní fungování komplikují neustálé obavy, že prožíváme ve zvýšené míře pocity beznaděje směrem k budoucnosti, máme problémy se spánkem a nechutná nám (nebo dokonce hubneme), určitě se něco děje. Pokud se k tomu ještě přidá nechuť bavit se, nezájem o koníčky, pocit, že se není na co těšit, přistupují problémy s koncentrací nebo neschopnost rozhodovat se, pravděpodobně již jde o závažnější stav, který je dobré začít řešit. Pro některé lidi je však v těchto okamžicích vyhledání odborné pomoci stále nepředstavitelné.  Je dobré říci, že není nutné absolvovat ihned osobní setkání s odborníkem, je možné využít různé krizové telefonické linky. Pokud máme vybudovanou dobrou sociální síť, možná v našem okolí existuje někdo, kdo nám pomůže „dostat se nad hladinu“ a udržovat si naději, že toto náročné období pomine a všechno se zvládne. Praktické doporučení potom může znít: „udržujte si pocity naděje, že se tato vlna přežene jako všechny ostatní a moře se opět zklidní.“ Nutno podotknout, že bohužel ne každému se tento přístup daří, pak je dobré vzít poslední zbytky odvahy a říci si o pomoc odbornou. Není to slabost, ale rozumná volba.

Možná se právě ptáte: „jak to tedy dělají ti, co si dokáží udržet naději a příliš nepropadají depresi?“ Určitě jste už všichni slyšeli jeden starý příběh, ve kterém moudrý učitel naplnil sklenici do poloviny vodou a zeptal se svých studentů, co si myslí. Je sklenice poloprázdná anebo poloplná? I takto by mohla znít ta nejjednodušší rada, jak se pokusit změnit své myšlení, abychom nepropadali depresím. Ta rada zní opravdu velmi jednoduše. Nehledat na situacích, do kterých se dostáváme, především to, co je špatně, ale pokusit se vidět i to, co je dobré.

Pan doktor se pokusil vše ilustrovat na úryvku životního příběhu paní Martiny v době covid-19. Paní Martina je člověk, který je rád mezi lidmi, ale teď musí pracovat z domova. Měla koupenou dovolenou, moc se těšila, ale musela ji zrušit. Její dvě děti jsou také doma, nemohou se potkávat s kamarády a ona s nimi tráví hodně času. Obává se, jestli její firma přečká krizi. Bojí se o své starší rodiče, kteří na tom nejsou nejlépe. Ona sama se léčí s onkologickým onemocněním, aktuálně je zdravá, ale bojí se nákazy. Chce zpět svůj „normální“ život a mluví o depresi.

Jak lze na příběh nahlížet? Jistě v něm můžeme najít mnoho situací, které mohou vypadat jako oprávněné zdroje obav, ale když se nad nimi pečlivě zamyslíme, tak zjistíme, že všechny směřují do budoucnosti a vůbec není jisté, jestli opravdu nastanou a jak se odehrají. Je dobré k obavám přistupovat s respektem a jistou mírou předvídavosti, ale neměli bychom dovolit, aby naši mysl zcela opanovaly. Pokud se jim to podaří (dovolíme jim to), tak zcela překryjí momenty, které jsou naopak oprávněným zdrojem radosti a naděje. A právě na tyto potencionální zdroje naděje pan doktor poukázal. Když se vrátíme k uvedenému příběhu paní Martiny, tak je možné říci, že má kde bydlet a má práci, která jí stále zajišťuje zdroj příjmů, protože jí firma umožňuje pracovat z domova. Její rodiče nejsou aktuálně nemocí zasaženi a také ona sama je aktuálně zdravotně bez problémů. Má dvě děti, se kterými může trávit daleko více času, než dříve a obě děti jsou rovněž zdravé. To je hned několik dobrých zpráv, bohužel styl života současné společnosti nás občas vede k tomu, že máme mnohdy problém odlišit od sebe to, co je skutečným, aktuálním problémem a co je pouhé nepohodlí, které aktuálně prožíváme.

Doporučení páté:

„Zdroje pozitivních emocí nemusí být jen to, na co se těšíme, ale i vděčnost za to, co aktuálně máme.“

Pro naši psychickou pohodu a jistý vnitřní klid by bylo v mnoha životních situacích přínosnější, pokud bychom dali přednost uvědomění si toho, za co můžeme být vděční než přemítání o tom, co nám chybí. Možná je pro některé lidi tato představa obtížná. Nemusí to ovšem být tak obtížné, jak se zdá. Je pravdou, že pokud slyšíme slovo „vděčnost“, může to v nás evokovat něco velkolepého, zásadního, málokdy si ale představíme každodenní drobnosti. Ty máme tendenci vnímat jako určitou samozřejmost, něco, co se děje automaticky, na co máme právo. Existuje jednoduché cvičení, které nám pan doktor doporučil. Požádal nás, abychom se pokusili vzpomenout si na cokoliv, na jakoukoliv drobnost, která nám způsobila radost, za co jste byli vděční nebo čeho si ve svém životě vážíme. A chvíli si tu vzpomínku udrželi v mysli, abychom si uvědomili sílu pozitivní emoce, která z tohoto uvědomění pramení. Podobné cvičení lze vyzkoušet společně s rodinu nebo přáteli, princip je stejný, jen každý vysloví svou vzpomínku nahlas. Můžeme se tak vzájemně inspirovat, protože každý den nám „mezi prsty protéká mnoho hezkého“ aniž si to uvědomujeme. Není špatné si to v těžkých časech připomínat.

Doporučení šesté:

„Udržovat vyváženost našich myšlenek ve schématu: MINULOST – PŘÍTOMNOST – BUDOUCNOST.“

Jednou z příčin, která může zvyšovat nejistotu a obavy, je naše přílišné soustředění se na minulost nebo na budoucnost. Nesoustředíme se na to a neřešíme to, co se děje v současné chvíli, ale vracíme se v myšlenkách do minulosti (což představuje zónu, která může být zdrojem obviňování, lítosti a nám všem známého úsloví „ …. kdyby, tak bych ….“) nebo do budoucnosti (což představuje zónu obav z toho, co nás čeká, jak to zvládneme a současně uvědomění si prostého faktu nenaplánovatelnosti dějů budoucích). Měli bychom přijmout fakt, že minulost už nedokážeme změnit a budoucnost s velkou pravděpodobností neovlivníme, pokud nebudeme „pracovat“ v přítomnosti. Tedy výhodnější „správnou dobou“, která nabízí možnost účinně ovlivnit to, co se nám děje, je v mnoha náročných životních situacích přítomnost, to všem dobře známé doporučení: „žij tady a teď“. Nejde o „zavrhování“ našich minulých vzpomínek, ani o rezignaci na budoucí plány. Jde spíše o v nadpise kapitoly zmiňovanou „vyváženost“.

Naše společnost velí, abychom plánovali, abychom si přesně organizovali svůj čas. My to mnohdy přivádíme k dokonalosti tím, že své plány žijeme. Máme v mysli obraz budoucnosti, který CHCEME prožít. Ve své mysli máme rovněž obraz minulosti, na který jsme ZVYKLÍ. Obojího se odmítáme vzdát. Ovšem, jak už bylo řečeno v úvodu: čím pevnější obraz svojí budoucnosti v mysli máme, tím větší obavy, naštvání a nejistotu pociťujeme v případě, že je tento obraz ohrožen.

Pokud se ještě na okamžik vrátíme k příběhu paní Martiny, toto setrvávání v minulosti a upínání se k budoucnosti tam najdeme rovněž. Její zdroj štěstí je umístěn do budoucnosti (těší se na dovolenou), zdroje obav jsou rovněž v budoucnosti (bojí se o rodiče, o sebe, o práci) a možnost být šťastná je poměřována s minulostí (chce žít normální život jako dřív). Pokud bychom se poctivě zamysleli nad svým dennodenním proudem myšlenek, asi bychom našli mnoho podobností. Pokud to uděláte, spočítáte kolikrát během jednoho dne myslíte na budoucnost (ve smyslu obav)? A následovala další otázka pana doktora. Pokud si přiznáte, kolikrát tímto způsobem za den nad vlastní budoucností přemýšlíte, jsme si schopni uvědomit, zda je vám tento způsob uvažování prospěšný? Zda vám tento způsob přemýšlení něco přináší?

Doporučení sedmé:

„Uvědomujte si rozdíl mezi „krátkodobým vzdorem“ a dlouhodobějším (byť dočasným) přijetím situace.“

Mnoho lidí říká, že současná situace s covid-19 je jiná. Podvědomě tuto změnu vnímají, ale většinou nejsou schopni specifikovat, proč tomu tak je.

Můžeme se společně zamyslet nad následujícím rozdílem mezi krátkodobě působící nepříjemnou situací a dlouhodobějším (až trvalým) zásahem do životního stylu. I v tomto případě, a pro snadnější pochopení rozdílu, o kterém mluví sedmé doporučení, použil pan doktor jednoduchý příklad. Nejdřív nás požádal abychom si představili tři situace. První – zlomili jste si prst. Druhá – jste předvoláni na policii k výslechu. Třetí – vraťte se ve vzpomínkách do covidové situace letošního jara. Všechny tři situace jsou nepříjemné, ale působí krátkodobě a můžeme při nich použít přístup typu „už aby to bylo za námi“. V takovýchto případech může být tento přístup účinný a posilující k překonání ne právě příjemných situací s vidinou tolik očekávaného návratu k „normálu“.

Potom nás pan doktor požádal, abychom si představili podobné, ale přece jen odlišné tři situace. První – prst nám amputovali. Druhá – jsme uvězněni na 25 let. Třetí – současná druhá vlna covid-19 s vkrádající se myšlenkou „už to tady s námi bude natrvalo“??? Zde už není možné aplikovat výše uvedený postup („už aby to bylo za námi“). V těchto případech hovoříme o nutnosti dlouhodobé adaptace. Určitě se v nás ozývají věty typu: „ale já si nechci zvykat na tento způsob života!“ Možná jste něco podobného prožívali, když vám do života vstoupil mnohočetný myelom. Pokud byste tenkrát trvali na tom, že si nechcete zvykat, pokud byste nezměnili a nepřizpůsobili svůj tehdejší život novým podmínkám, určitě byste se ochudili o mnoho příjemných a radostných okamžiků, které jste od doby stanovení diagnózy jistě prožili. Pokud odmítáme situace, které mají dlouhodobý nebo trvalý vliv na náš dosavadní způsob života přijmout, potom si v určitém smyslu vlastně „odkládáme“ možnost být v životě šťastní na později. Na neurčito.

Pan doktor přidal svou zkušenost z praxe. Jeho klienti, kteří svou nemoc vnímají jako skutečnost, jsou následně schopni lépe spolupracovat při léčbě a jsou schopni provádět potřebné životní změny. Jedna z jeho klientek přímo řekla: „smířila jsem se s tím, že jsem nemocná a musím udělat maximum pro to, abych to zvládla“. Při tomto přístupu dochází k psychickému uvolnění a lepší emoční vyrovnanosti. K náročné životní situaci může člověk zaujmout různý postoj. Může se uchýlit k BEZNADĚJI, která je velmi často charakteristická postojem – to nezvládnu, nemám dost sil, jsem na to sám/a. Nebo se může pokusit zaujmout BOJOVÉ NASTAVENÍ charakterizované větami typu – nemoc porazím, nesnáším ji, vyhlásím ji válku, strašně se zlobím. Třetí volbou je pokusit se dojít k PŘIJETÍ, dospět k vyrovnání a vnitřnímu naladění do té míry, že nemoc je vnímána jako zvladatelná. Pokud bychom chtěli srovnat pomyslné výhody a nevýhody nabízených postupů adaptace, nabízí se možnost srovnání z hlediska „nároků“ na naše myšlení a emoce.

Pokud se uchýlíme k beznaději, budeme se s velkou pravděpodobností často cítit unavení, jako bez energie. Je možné, že budeme bojovat s úzkostmi a depresemi, nebudeme činorodí. Jestliže zvolíme bojové nastavení, budeme sice oplývat aktivitou, především při hledání vhodných řešení, ale naše emoce budou spíše nepříjemné, výbušné, plné hněvu, což není příliš stimulující pro nás samotné, naše tělo a ani pro naše okolí. Ovšem, když se pokusíme nemoc jako dlouhodobou změnu životního stylu přijmout (nikoliv ve smyslu rezignace), potom s velkou pravděpodobností bude naše mysl naladěna o něco pozitivněji a bude hledat o něco kreativněji nové impulzy a způsoby, jak i nadále žít aktivně. Při tomto intenzivním, aktivním hledání se naše emoce převážně pohybují v optimistických, radostných rovinách, což následně zvýší naši kvalitu života.

Zdroj: Bulletin-klubový časopis, ročník XII., číslo 3/2020; text byl připraven na podkladě textů a po konzultaci s autorem prezentace PhDr. Ing. Martinem Pospíchalem, Ph.D.