Příběh pana Davida

Související 4.10. 2018

I přesto, že jsem invalidní důchodce, splnil jsem si sen – závodím s rakovinou …

Můj příběh se začal psát koncem roku 2016. Začal jsem mít čím dál větší bolesti v oblasti žeber, zad a celkově se mi výrazně začala zhoršovat fyzická kondice. Do té doby jsem byl aktivním soutěžním hráčem futsalu a účastnil se závodů v rámci jednoho seriálu horských kol, kde jsem dokázal bodovat v rámci své kategorie. Bolesti žeber jsem připisoval zranění z jednoho těžkého souboje ve futsalovém zápase. Po čase, kdy bolest neustupovala, jsem začal navštěvovat různé lékaře, od obvodního přes neurologa, ortopeda, až po internistku, kde jsem totálně zkolaboval. Přímo z ordinace mě sanitkou odvezli do první nemocnice, kde po různých vyšetřeních lékařka začala uvažovat o tom, že se jedná právě o mnohočetný myelom. Můj stav se zhoršil až do té míry, že nebylo jisté, zda přežiji následující dny. Byl jsem převezen na JIP Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích, kde se specializují na hemato-onkologická onemocnění. To jsem byl čerstvý pětačtyřicátník. Začalo období mého života, které se nedá slovy popsat a můj fyzický i psychický stav byl několikrát na bodu velmi blízkém nule. Nemoc opakovaně útočila a přes maximální snahu špičkových lékařů se jí několikrát podařilo vrátit léčbu na začátek. Další nové léky, další chemoterapie, transplantace a další pobyty s různými komplikacemi v nemocnici. V celkovém součtu několik měsíců. Nyní jsem ve fázi, kdy jsem podstoupil další autologní transplantaci kostní dřeně. Opět několik týdnů v nemocnici a dalších několik týdnů domácího léčení, kdy kromě celkové slabosti a značných bolestí ještě komplikují život nechutenství, poškození sliznic, žaludeční potíže, teploty a další.

Začínat znovu poprvé i podruhé byla hračka. Začínat potřetí a po čtvrté bylo stále relativně zvládnutelné. Nyní začínám posedmé. To už zacloumá s kdekým. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Moje zkušenost mi napovídá, že jedinou možností, jak toto všechno zvládnout jsou pozitivní zážitky a obrovská podpora nejbližších, především manželky. Moje nemoc převrátila i její život neuvěřitelným způsobem. Nikdy jí nedokážu nahradit tuto strašnou dobu, která pochopitelně ovlivní život celé rodiny. Mám obrovské štěstí v zázemí, které mám. Nejen u rodiny, ale i u nejbližích přátel.

Nyní jsem invalidní důchodce, který není schopen vykonávat ani svou práci na trhu obchodu s automobily, kde jsem působil čtvrt století. V rámci této práce se mi podařilo na začátku milénia dostat k jednomu ze svých celoživotních snů – závodění s auty. Tenkrát to bylo závodění osobních aut na okruzích. Vytrvalostní závody. Podařilo se nám postavit úspěšný tým, který ve dvou sezónách nezažil jiné umístění než stupně vítězů. Štěstí, skvěle připravené a spolehlivé auto a taky zkušenosti části týmu a nadšení jeho zbytku. Letos se mi v rámci posilování psychiky a získávání pozitivních zážitků podařilo náš tým znovu vzkřísit. Koupili jsme starší auto přestavěné právě pro vytrvalostní závody, přikoupili vybavení (kombinézy, přilby a další nezbytnosti) a chystáme se absolvovat zbytek letošní sezóny seriálu Makpak Endurance. Tato série kdysi začala jako amatérské závodění s kdečím, dnes se technika i jezdci dostávají velmi blízko profesionálnímu závodění. Ty nejrychlejší týmy pracují s milionovými rozpočty. Jak uspějeme s autem z konce devadesátých let? Polovina našeho týmu je téměř v důchodovém věku a jeden z nás (já) bude jezdit s rakovinou. Moje kondice zdaleka není taková, aby to bylo na delší jízdu na hraně možností auta. Jak uspějeme v těžké konkurenci jezdců a aut ve vrcholné formě? Nikdo z nás posledních deset let žádný závod nejel.

Prostě uvidíme. Každopádně se moc těším a jsem rád, že mi při znovuobnovení týmu nikdo z kamarádů neřekl ne. Všichni mají dost svých běžných starostí (rodiny, zaměstnání, nedostatek času,…). Ale i tak zareagovali neuvěřitelně pozitivně a také díky jim to můžeme zkusit. Stejně tak jsem vděčný našim dalším přátelům, kteří se stali našimi sponzory a pomohli nám realizovat tento comeback. Díky moc všem.

Nutno říci, že nejbližší závod (18. června na Slovakia Ringu) bereme jako zkoušku, co dokáže auto a v několika případech také co dokážou závodníci. Ale i přes tuto malou nejistotu chceme v maximální míře šířit osvětu o onemocnění mnohočetný myelom. Proto jsme se také rozhodli pojmenovat náš tým Mnohočetný myelom a na auto nalepit hned několik samolepek loga Klubu pacientů mnohočetný myelom. Pokud budeme konkurenceschopní a bude nás to bavit, pojedeme i další závody této a zřejmě i příští sezóny. To bychom chtěli zapracovat i na autě. Už teď máme několik nápadů na další zrychlení a vylepšení vlastností auta. Držte palce!!!

Je to tady – Slovakia Ring.

Přesun na naprosto neznámý okruh proběhl celkem klidně, až na svižné předjetí slovenského policejního Superba kousek před odbočku na závodní trať. Rychlost byla o něco větší, než je povolená, ale snad se vše skončilo varovným zablikáním jeho řidiče. Fotka z této akce dosud poštou nepřišla a pevně doufám, že ani nepřijde.

Po ubytování na hotelu přímo u trati jsme se přesunuli do depa a zahájili přípravy. Nejdřív povinná agenda, bezpečnostní dokumenty, technická přejímka a další procedury. Další nezbytností bylo polepení auta. Startovní číslo, povinní sponzoři závodu a následně vlastní kreativita. Začali jsme s několika logy Klubu pacientů mnohočetný myelom a pokračovali s logy firem našich sponzorů. Najednou naše auto začalo vypadat jako skutečný závodní speciál. Je nejvyšší čas, protože se najednou začalo stmívat a poslední den příprav byl pryč.

Den závodu začal ranní rozpravou s jezdci. Nezbytné informace o průběhu závodu, tankování, pravidla servisu v boxech a taky význam vlajek, které se při závodě používají. No a vzhůru na start. My jsme byli na startovním roštu až hodně vzadu, protože nám díky mnohaleté pauze chybí body za umístění v předchozích závodech. Podle plánu startuje zkušený kolega Karel, který podle dohody s novináři přijede na první střídání zhruba po půlhodině jízdy. Jdu na to… Nasoukám se do kokpitu, manželka mi ještě nasadí přilbu a jde se na to. Najíždím na trať a kolem prolétávají neskutečnou rychlostí auta ze silnějších tříd. Jejich jezdci si už auto i okruh trochu osahali, takže moje tápání v neznámu výrazně komplikuje to, že se větší část doby koukám do zpětného zrcátka a snažím se rychlíkům co nejmíň překážet. Okruh je monotematický a bez jakýchkoli orientačních bodů, které jezdcům pomáhají při orientaci a učení se dráze. Snažím se kopírovat stopu těch, kteří mne zrovna předjeli a zkouším, co s autem zvládnu. První fáze učení není dlouhá. První půlhodina se zdá být dostatečná a já začínám závodit.

První předjetí pomalejšího auta na trati a dojíždění skupiny dalších mi dodávají sebevědomí a postupně se snažím stupňovat tempo. Jenže asi moc. Najíždím do zatáčky, o které se mylně domnívám, že ji snadno projedu na čtverku a určitě se přiblížím na dostřel vozům přede mnou. Současně vnímám výrazně rychlejší „placku“ (speciál třídy nízkých a velmi výkonných závodních vozů), která si hledá místo pro snadné předjetí našeho veterána. A najednou zjišťuju, že je všechno špatně. Zatáčka se ukrutně zavírá a je to jedna z těch pomalejších. Dá se projet nejvýš na trojku. Zkouším se do ní nějak vejít, ale fyzika je silnější. Cítím, jak se „kačírek“ velmi rychle přibližuje a místa na asfaltu bleskem ubývá… Auto letí ve smyku z trati. Okamžitě jsem si vzpomněl na ten pocit, kdy víte, že je veškerá snaha marná a zbývá čekat, jak to dopadne. V rámci tohoto a předchozí historické zkušenosti s obdobným nedobrovolným opuštěním tratě rychle rovnám kola, lehce brzdím a podřazuju. Postupně až na dvojku a po přidání plynu ze štěrku a trávy opět vjíždím na asfalt. Beru to jako varování a jako pokyn k odpočinku. Jedu do boxu vystřídat. Ale nejedu rychle. Zaprvé se z útrob auta sype neuvěřitelné množství kamínků a jednak vnímám i další škody na autě. Zadní nárazník vleču po asfaltu za sebou a ani skřípění z podvozku nezní moc optimisticky. Zkrátka celkem slušně pocuchané auto.

V boxu radost z mého příjezdu nepanovala, ale byl čas střídat a rychle prohlédnout auto, zkontrolovat olej a znovu na trať. Další tři střídání kolegů v týmu se odehrálo bez incidentů a najednou jsem před svým dalším střídáním. Tentokrát bez potíží, s postupným zlepšováním časů. V okamžiku, kdy na trať vyjel Safety Car jsem se do boxu vydal podruhé. Auto je bez problémů, kontrolujeme pouze hladinu oleje a tlaky v pneumatikách. Všechno funguje celých šest hodin jízdy, kdy se najednou objeví další pilot – Petr s kouřícím autem. Poté, co jsme nechali otevřenou kapotou motor trochu zchládnout zjišťujeme zdroj problémů. Prasklá hadice k chladiči. Náhradní bohužel nemáme, část týmu už hází ručník do ringu a nahlas mluví o konci slibně rozjetého závodu. Naštěstí je zbytek týmu (a dokonce i mechanik týmu jednoho z našich soupeřů) proti. Hadici provizorně lepíme obyčejnou elektrikářskou páskou, doléváme vodu do chladicího systému a jdeme zkoušet. Za volant usedá nejzkušenější jezdec a pomalu krouží po okruhu. Mezitím jsme z průběžných výsledků vycítili možnost bojovat o stupně vítězů, ale pro zisk třetí pozice bylo třeba ujet ještě několik kol. Osmihodinová porce je pro techniku zničující, někteří z našich soupeřů mají problémy taky a bude to napínavé až do úplného konce. Nakonec to vyšlo. Třetí místo ve třídě jsme získali o pouhé kolo a půl. Skoro se tomu nechce věřit. Mám dost práce skrýt slzy, které se mi derou do očí. S počínajícím soumrakem jdeme na slavnostní vyhlášení a vystupujeme na bronzový stupínek. Z posledních zbytků sil zvedám nad hlavu cenu – umělecky zpracovaný kus dřeva a kovu, na kterém jsou umístěny historické pojistky používané v autech před několika desítkami let. Jak příznačné právě v našem případě. Náš třicet let starý Kadett Gsi má rokem výroby k symbolice ceny velmi blízko …

Publikováno v září 2018, Bulletin-klubový časopis.