Můj životní příběh by se dal nazvat „štěstí“

Související 25.3. 2024

Příběh pana Jana

Příběh obyčejného českého Honzy. Mé jméno je Jan a pocházím z uranové Příbrami, kde žiji 52 let. Celý příběh by se dal nazvat „štěstí“. Vše začalo na jaře roku 2020, kdy jsme se rozhodli s mojí ženou Petrou darovat plazmu. Při první návštěvě proběhla klasická příjímací kontrola a za dva dny mi zvoní telefon. Ozvali se z odběrového místa, že se mám dostavit k doktorovi, ale nesdělili žádné okolnosti. Proč?

Když jsem vstupoval do ordinace, neměl jsem sebemenší pocit, že bych mohl být nemocný. Doktor mi řekl, že nemám dobré krevní testy a poslal mě na příbramskou hematologii. Zde přichází první „štěstí“, paní doktorka Haintzová, která od začátku řešila příčinu a společně jsme se dohadovali, že vůbec necítím žádné změny, natož že jsem nemocný.

Abych vysvětlil celý život… Pravidelně sportuji a v té době jsem dojížděl do práce 20 km převážně na kole, ráno v 5 hodin a večer v 19 hodin zpátky. Únavu jsem nebral jako že bych mohl mít nějakou nemoc, ale normální věc k tomu, co provozuji. Po půlročním testování krve došlo na odběr kostní dřeně na Karláku. Po 14 dnech jsem zavolal na hematologii pro výsledek. Sestřička byla kamarádka a na moji otázku, jestli je to špatné, zaznělo ve sluchátku ano a nic víc, že musím počkat až do ordinace k paní doktorce.

Už mi asi pomalu docházelo, že není vše v pořádku. Bylo to počátkem října, když jsem se dostavil na potvrzení výsledků odběru kostní dřeně, a zde jsem se poprvé setkal s mnohočetným myelomem. Vůbec jsem netušil, o co se jedná, ale po vysvětlení od paní doktorky mi totálně vyschlo v krku a nebylo pro mě možné vypravit rozumné slovo. Po chvilce jsme začali řešit, v jakém hematologickém centru se budu léčit, a zde opět přichází slovo „štěstí“. Prý má kontakt na pana doktora Pavlíčka z Vinohradské nemocnice a zkusí, jestli by se mě ujal, a že se mi ozve, jak to dopadlo. Když jsem opustil ordinaci, zvednul telefon a zavolal svojí ženě, aby věděla, jak to dopadlo, musím říct, že to bylo velice těžké ze sebe vysoukat, o co se jedná. V očích jsem měl slzy.

Psychika …. To je slovo, se kterým se člověk setkává, a vůbec ho neřeší. Pokud jsme zdraví, řešíme úplně obyčejné věci a říkáme, jak je život složitý, ale když vstoupíme na druhý břeh, zjistíme že se život úplně obrátí vzhůru nohama. Během měsíce a půl čekání, jak to dopadne s Vinohradskou nemocnicí, se mi zvedly para proteiny o 50 %. Potom přišla zpráva, že 14.12.2020 se mám dostavit na hematologii k panu doktorovi Pavlíčkovi. Samozřejmě jsem si vzal s sebou svoji ženu, protože celý život se řídím tím, že i na špatné věci se najde něco pozitivního.

Když člověk poprvé vstupuje do ordinace, nemá ani tušení do čeho jde. Nestuduji na Googlu, co to je zač, ten mnohočetný myelom, a právě moje žena byla připravená. První slova s doktorem byla upřímná a velice konkrétní. Místy se ptala převážně moje žena a já se snažil pochytit vše, abych tomu porozuměl. Hned jsem nastoupil na léčbu, ale to nejhorší mě teprve čekalo doma. Sedli jsme si s celou rodinou, dcera Karolína 19 let a Adam 8 let, a říct jim, co je to za chorobu, a že se musím léčit, byl zážitek, na který nezapomenu. Navštěvoval jsem každý týden stacionář na hematologii. Po dvou návštěvách u pana doktora se mi dostalo, že existuje Klub pacientů mnohočetný myelom (upřímně, trvalo mi rok, než jsem se přihlásil a opět štěstí).

V roce 2021 probíhala covidová pandemie a bohužel i mě se to dotklo. A to jsem využil možnosti, jako státní zaměstnanec, očkovat se dvěma dávkami. Začátkem března jsem dostal covid a trable byly na světe. Nejsem ten typ, který hned volá záchranku, ale manželka Petra zavolala večer mojí sestře (zdravotní sestra), která ihned přijela k nám domů a po konzultaci s ní byla jasná volba – volat záchranku. A už jsem cestoval na příjem do naší nemocnice. Na rentgenu mi nic nezjistili, ale byla zde pohotová mladá paní doktorka, která volala na hematologii na Vinohradech (v lékařské zprávě: řešit s Prahou). Slyšel jsem rozhovor a ve sluchátku se ozvala paní doktorka Zubatá (to jméno mi zůstalo v paměti, později jsem jí mohl přímo poděkovat, když mi aplikovala krásné hadice do krku na odběr kmenových buněk), aby mi udělali CT vyšetření. Zjistili počátek zápalu plic.

Potom proběhla první cesta do Prahy na Vinohrady, kde mi aplikovali léky a pustili mě domů. I mě samotného překvapilo, že mi po 2 dnech volal doktor, který aplikoval vakcínu, jak se mi daří, a že se mi opravdu ulevilo. Ale další překvapení přišlo za další 2 dny, a to bylo ještě horší. Docházel mi kyslík a celé se to vrátilo. Když mě večer naložila záchranka, dlouhou chvíli jsme stáli dole pod barákem a rozhodovali kam pojedeme, jestli přímo do Prahy nebo sem do Příbrami. Máme skvělé zdravotnictví, ale tady jsem zažil šok. Při příjezdu na příjem si paní doktorka jen stěžovala, jak ji ten covid jen obtěžuje a vše kolem toho, a vůbec mě neřešila. Já si v tu chvíli jen říkal, aby si přečetla zprávu, aby to řešila z Prahou a ono nic. Poslala mě na infekční oddělení a já celý zbytek noci nevěděl, co se mnou bude.

Ale někdo si asi ráno přečetl zprávu a už mě hned nakládali do záchranky a už jsem mazal pod majákem na JIP na hematologii Vinohrady. Během dne mi přišla zpráva od dcery, že mámu odvezla záchranka, že to psychicky nedala a já jsem se zároveň obával, že už se domů nemusím vrátit. Můj začátek zde byl zajímavý, ale nikdy jsem vlastně nepochyboval, že bych se nevrátil, musel jsem. Musím lidem na hematologii poděkovat, vrátili mě k životu a já se mohl opět věnovat léčbě. Po 6 měsících léčby a dvou měsíční pauze jsem se už chystal na autologní transplantaci kostní dřeně, kam jsem zamířil v říjnu 2021.

Po návratu domů jsem si pořídil cyklistický trenažer a snažil si vrátit fyzičku. V květnu 2022 jsem s kamarádem dokonce absolvoval 100 km výzvu. Ale vrátím se ještě ke Klubu pacientů, tady je opět štěstí. Povedlo se mi během dvou let potkat spoustu zajímavých lidi na seminářích a dvou setkáních v Mikulově a Seči. Vyzdvihl bych za mě setkání na semináři s panem doktorem Pospíchalem (psycholog), který mi strašně pomohl, protože i já věčný optimista, jsem měl černé myšlenky. Nejvíc mi utkvělo v paměti, když jsem se mohl soukromě zeptat na pár věcí, když mi bylo nejhůře, na transplantaci nebo že jsem přemýšlel o rozvodu. Dostalo se mi skvělé odpovědi, že je to normální, že se to stává. Člověk nechce ubližovat svým nejbližším. Tím bych chtěl moc poděkovat Klubu pacientů, že mi to vše umožnil.

Sice se mi obrátil život, ale vlastně jsem rád, že mnohočetný myelom mám. Svůj život beru úplně jinak než předtím. Snažím si každý den užít, a dokonce jsem se dal kvůli synovi Adamovi na trenéřinu florbalu, kde vedu Žraloky Příbram mladší žáky, kteří mi dávají skvělou energii. Když počasí dovolí vyrazím na kolo. Vždy jsem hltal kilometry a čas. Dnes jedu na pohodičku a vidím věci, které jsem předtím neviděl a domů se vrátím odpočinutý hlavně psychicky, a to mi strašně pomáhá. Mám super rodinku a moc jim za to děkuji. A hlavně chci poděkovat panu doktorovi Pavlíčkovi, má mé uznání. Vše to tak mělo být a nic bych neměnil.