Síla vztahů a jejich možný vliv na naše zdraví

Text vychází z prezentace PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D., která zazněla na on-webinář Klubu pacientů mnohočetný myelom dne 20. října 2020.

V anotaci tohoto webináře pan doktor v první větě uvedl, že přednáška otevírá téma vlivu vztahů na zdraví z pohledu psychoneuroimunologie. Tato věta jednoznačně naznačuje, že krátce, srozumitelně a jednoduše převést do psaného slova to, co zaznělo není vůbec snadné. A není to ani naší ambicí, chceme se pokusit nabídnout jen několik myšlenek, které s námi pan doktor sdílel, jako malou ochutnávku. Pacienti z Prahy a blízkého okolí již měli možnost vyslechnout si přenášku na toto téma v loňském roce. Po ukončení klubového setkání tenkrát mnozí, když se loučili, říkali: „bylo to skvělé, ale potřebovali bychom to slyšet ještě nejmíň dvakrát, abychom si zažili všechny souvislosti.“ Tak prozatím tedy sedm malých zamyšlení.

Zamyšlení první:

Od nepaměti žijeme ve skupinách, a i nejužší skupina v dávnověku fungovala především jako ochrana pro její členy, zaručovala určitý vnitřní řád a vzájemnou spolupráci, s velkou pravděpodobností sloužila k dosažení nějakého cíle a zajištění kontinuity. S postupem času se účel skupiny samozřejmě přetvářel spolu s tím, jak se formovala společnost, ale svou základní funkci, tedy splnění určitého cíle, rozhodně neztratila. Přestože ji dnes vnímáme spíše jako společenství lidí, které spolu něco tvoří, spoluprožívá, sdílí prožitky, city, emoce a rovněž nabízí jednotlivým členům pomoc a oporu v době, kdy ji daný člověk potřebuje. To všechno vnímáme jako pozitivní a od života ve skupině to očekáváme. Nicméně je nutné si uvědomit i „odvrácenou“ stranu života ve skupině a připustit si, že tak jako nám člen nejužší skupiny (např. rodina) může nejvíce pomoci, tak nám rovněž může i nejvíce ublížit. Pokud se nám podařilo za svého života vytvořit funkční sítě blízkých lidí, potom máme poměrně velkou jistotu, že se nám budou dařit lépe zvládat těžké životní situace. Kdo jsou ale ti „blízcí lidé“? Jednoduše můžeme říci, že jsou to všichni lidé, kteří mají nejvíce příležitostí nás svým jednáním a chováním „odměňovat“ (např. laskavostí, pomocí, pochopením) nebo naopak „trestat“ (např. hněvem, vztekem, odmítáním). Také se dá říci, že k blízkým lidem řadíme ty, se kterými jsme nějakým způsobem významně provázáni (rodina, přátelé, kolegové). Jsou to lidé, jejichž podpora má pro nás velmi vysokou hodnotu, dokáže nám pomoci překonat i ty nejobtížnější situace. Pokud nás ovšem zraní (ať už vědomě nebo nevědomě), jsou to pro nás velmi bolestivé situace. „Cizí lidé“ nad námi takovou moc mít nemohou, pokud jim sami nedovolíme, aby takovou moc měli. Opačným pólem funkčních vztahů jsou vztahy výrazně nefunkční, tedy takové, které pro nás opravdu nejsou přínosné (ať už si to uvědomujeme nebo ne), nebo které za přínosné z mnoha důvodů nepovažujeme, ač by takovými za jistých podmínek být mohly. Hovoříme potom o vztazích negativních, které nám přinášejí dlouhotrvající, zdánlivě neřešitelné, mezilidské konflikty. Vztahy, ve kterých se cítíme být jakoby zaklesnuti a nevidíme z nich žádné východisko. V souvislosti s takovými vztahy můžeme prožívat pocity beznaděje, mohou to také být vztahy, které jsou neslučitelné s našimi hodnotami. Bezvýchodnost situace mají lidé tendenci „řešit“ tím, že hledají důvody (omlouvají nefunkční vztahy), které jim znemožňují takový vztah ukončit (např. ubližuje mi, ale musím s ním zůstat kvůli dětem; opravdu chci z této práce odejít, ale nemohu, nic jiného jsem nikdy nedělal/a …).

Zamyšlení druhé:

V poslední době psychologové, a nejen oni, stále intenzivněji přemýšlí o tom, nakolik naše vztahy mají vliv na naše zdraví. Pokud navštívíte psychologa/terapeuta, pravděpodobně od něj něco podobného v určité fázi rozhovoru uslyšíte. V pozitivním významu tohoto tvrzení přínos všichni bez problémů přijímáme a může pro nás být velmi posilující, v negativním významu však může působit jisté, v některých případech až bolestné, komplikace. Podle zkušenosti pana doktora by proto měl psychoterapeut umět s tímto tvrzením citlivě pracovat a na odpovídající úrovni neustále zvažovat, kdy je vhodné jej v práci s klientem použít nebo nikoliv. Důvodů k této opatrnosti je hned několik. Není totiž stále jisté, že úroveň zdraví přímo souvisí s kvalitou vztahů opravdu u každého člověka. Rovněž není do detailu a na odpovídající úrovni prozkoumáno, jak přesně toto možné propojení do detailu funguje. Z psychologického hlediska není vhodné, především bez kvalitních důkazů, něco takového tvrdit, protože tato informace má velký potenciál vyvolávat v nás pocity viny. A to jak lidem v naší blízkosti, tak i nám samým. Na druhou stranu je možné s takovým tvrzením účinně pracovat, především v okamžiku, kdy je reálný předpoklad, že přinese efekt ve smyslu zamyšlení se nad vlastním životem a následnou ochotu ke změně.

Zamyšlení třetí:

Je vždy s velkou výhodou, pokud můžeme náročným životním situacím čelit s pomocí druhých, nám blízkých lidí (i když ne vždy to musí být nutně lidé z naší rodiny). Každé řešení je o mnoho snadnější, pokud na to nejsme sami a pokud vedle sebe máme člověka (nebo více lidí), ochotných být s námi a pomoci nám. Proč tomu tak je? Vztahy jsou plné emocí a hledat rozumové řešení je pro lidi obtížné. V tíživé životní situaci se nemůžeme dobře zorientovat, protože racionální uvažování našeho mozku je překryto intenzivními emocemi, takže se mozek hůře orientuje a tím pádem je pro něj těžké nabídnout nějaké rozumem koordinované řešení. Je dobré si uvědomovat, že zvýšená potřeba pomoci úzce souvisí s naší „mocí“ a „bezmocí“, která je výrazně spjata s úrovní našich fyziologických a duševních funkcí. Z hlediska vývoje lidského života přirozeně procházíme obdobími „bezmoci“ a tím pádem zvýšené potřeby pomoci. Je to především v dětském věku a ve stáří. Dále se tato období objevují v okamžicích, kdy do našeho života vstupuje nějaká krizová životní situace (např. závažná choroba). V obdobích „vyšší zranitelnosti“ nebo v době, kdy se dostáváme do krizové životní situace se většinou bez pomoci jiných lidí těžko obejdeme. Pan doktor v této souvislosti hovořil o „kruhu lidské opory“. Tedy o souboru lidí, které lze pomyslně rozdělit na tři skupiny: v první jsou naši nejbližší (rodiče, děti, partneři, blízcí přátelé, sourozenci), v druhé jsou lidé, které můžeme bez obav požádat o malou pomoc/laskavost (dobří známí, sousedé, kolegové z práce nebo lidé se kterými sdílíme nějaké zájmové činnosti) a třetí skupinu tvoří odborníci (v případě nemoci např. lékaři, sestry, psycholog, fyzioterapeut, sociální pracovník, lidé se stejným životním osudem apod.).

Zamyšlení čtvrté:

Po celou dobu povídání pan doktor reagoval na dotazy, které mu bylo možné zaslat ještě před začátkem webináře. Jeden z dotazů zněl: „Nemám problém kdykoliv, komukoliv pomoci. Vnímám to jako zcela přirozenou věc a já sám se cítím dobře, mám radost, že mohu někomu pomoci. V okamžiku, kdy mám o pomoc požádat já, je najednou všechno jinak. Cítím se nepříjemně, většinou si myslím, že svou žádostí lidi v okolí obtěžuji.“ Stává se nám, a to poměrně často, že nemáme problém druhým lidem pomoc nabídnout, ale sami o ni požádat neumíme. Takto se „rozdáváme“ a na sebe zapomínáme, nemyslíme na sebe. Toto vnímání, tato potřeba pomáhat druhým a sebe sama upozaďovat může mít, mimo jiné, kořeny ve staletí utvrzované tradici naší civilizace – v křesťanství. S určitým zjednodušením můžeme říci, že křesťanství vnímá sebeobětování, jako vysokou životní hodnotu a tato hodnota je s naší kulturou hluboce srostlá. Touha pomoci ostatním je jistě velmi pozitivní lidskou hodnotou.  Ovšem může být také situací velmi vyčerpávající, pokud není trvale kompenzovaná. Například, když člověk začne jednat podrážděně v situacích, které dříve bez problémů zvládal, je dobré vnímat tuto změnu jako jednu z prvních „proseb“ našeho organismu o odpočinek. A zde je určitě místo pro prosbu o pomoc. Pan doktor se pokusil úvodní dotaz obrátit a zeptal se: „Pokud nám samotným pomoc druhým lidem přináší radost, nemohlo by být potom naše chování, kdy se o pomoc ostýcháme požádat a tím pádem druhé ochudíme o možnost zažít radost podobnou, vnímáno určitým úhlem pohledu jako sobecké?“.

Zamyšlení páté:

Náročným životním situacím málokdy vzdorujeme sami, vždy je v našem okolí někdo, kdo je nám ochoten nebo schopen pomoci. Málokdy se ovšem stane, že přijde „nadčlověk“ a situaci změní, vždy to chce práci a čas.  Ne vždy je po ruce rychlé a snadné řešení, i když i to se může stát. Častěji však vše probíhá tak, že se nutné se s druhými lidmi společně poradit a zamyslet se nad tím, co v nastalé situaci dělat a jak postupovat. Už jen takové rozebrání situace, srovnání názorů a pohledů na věc může pomoci k jejímu zpřehlednění, čímž se mohou ztlumit emoce a snížit obavy. S druhými lidmi můžeme zhodnotit, zda máme dost sil a zdrojů vše zvládnout. Každý z nás umí něco jiného, má jinou sociální vztahovou síť a takto spojením společných sil lze vytvořit dobrý plán postupu. Zároveň si můžeme rozdělit úkoly případně na nějakou dobu vyměnit životní role (co kdo bude vykonávat v domácnosti, co kdo bude mít na starost apod.). I přes mnohé „zátěžové okamžiky“, kterými můžeme a pravděpodobně budeme při řešení krizové situace procházet, dochází k jedné zásadní věci: společně sdílíme své pocity a obavy, spoluprožíváme je a tím vytváříme/přetváříme své vztahy. Nikde není zaručeno a není užitečné očekávat, že po celou dobu žití budeme mít ve svém okolí stále stejné lidi, že se nám naši blízcí (nebo ti, které za blízké považujeme) v nějakém okamžiku nevzdálí nebo nás neopustí. Každý člověk za svůj život potká obrovské množství lidí, někteří se jeho životem pouze mihnou, jiní zůstanou na delší dobu, a někteří v našich životech zůstanou stabilně. Nelze to ovšem chápat jako právo, jako jistotu. Je dobré si připustit, že nám může stejně dobře pomoci jak člověk, kterého máme ve svém životě stabilně, jako člověk, který se naším životem pouze mihne.

Zamyšlení šesté:

Možná se občas ptáme sami sebe, zda nám setrvávání ve vztazích stojí za to. Zda by nebylo snadnější ze vztahu vystoupit, změnit ho. Ale co když odejdu a zjistím, že to byla chyba? Jak vlastně poznám, že je právě tento vztah hodnotný? Všichni, kdo žijí ve funkčních vztazích by určitě odpověděli, že o vztah je nutné pečovat, vztah nikdy nemůže dlouhodobě fungovat bez toho, že bude posilován. Jak řekl pan doktor: „Vztah je jako oheň, je potřeba neustále přikládat a starat se o to, aby příjemně plápolal a hřál. Neměl by vyhasnout. Pokud například bude přikládat jen jeden, dřív nebo později se unaví a plamen vyhasne.“ Měli bychom se ptát sami sebe – dovede mě ten člověk rozesmát, smějeme se podobným věcem? Vnímám společně strávený čas jako příjemný? Je mi oporou, když mi není dobře, když nevím kudy kam? Dokážu bez problému poskytnout oporu a pomoc já jemu? Dovolím si být v jeho přítomnosti slabý/á? Je ochotný stát při mně a podpořit mě i v okamžicích, kdy se mi nedaří? Dokáže být odpovědný? Je pro mě intimním partnerem? Pouze odpovědi na tyto otázky (a jistě i pár dalších) mohou naznačit, jaký vztah prožíváme.

Zamyšlení sedmé:

Pokud byste hledali jednoduchý návod na to, jak své vztahy učinit co nejvíce funkčními, možná byste narazili na pravidlo 3C. Toto pravidlo doporučuje, abychom se zaměřili na tři věci a hovoří o ČASE, který máme spolu trávit, o CÍLÍCH, které si máme společně klást a plnit a do třetice o ČINNOSTECH, které máme spolu provozovat. Pro dobře fungující vztahy je typické autentické sdílení radostí, ale i starostí, což dodá vztahu hloubku a tím má vztah šanci přežít i zátěžové situace. Nejde o to, prožívat pouze „dokonalý“ vztah. Lidé obecně nemají rádi dokonalé věci, dokonalé lidi. Ač by se to možná mohlo někomu zdát divné, lidi mají také rádi slabosti druhých a pro jejich slabosti je dokážou také milovat. V našich životech hraje důležitou roli ještě jeden životní moment, který jsme si zvykli nazývat odpuštěním. Není snadné jednoduše a jednoznačně vymezit, co je slovem odpuštění myšleno, protože tento fenomén je možné chápat různě. V našich společenských podmínkách jej nejčastěji vnímáme v rozměru naší náboženské křesťanské tradice. Pan doktor nabídl i další výklad, kdy je odpuštění možné vnímat jako možnost člověka vzdát se svého práva na vztek, zlobu a zášť, které nám některá mezilidské střety přinášejí. Odpuštění se rodí skrze porozumění a také by mohlo znamenat, že přiznáme sobě i ostatním lidem právo chybovat a připustíme, že právě chyby jsou hybným momentem našeho vývoje a k člověku. Výkladů toho, co představuje proces odpuštění bychom jistě bez větších těžkostí našli více, ovšem zdaleka nejtěžší je zdá se dospět k opravdovému odpuštění druhému člověku. Odpuštěním se nám může podařit rozpustit zmiňovanou zlobu, zášť a nenávist a tím se zbavit vlastních těžkých myšlenek a pocitů křivdy, které nás stále vrací do minulosti. Platí to jak směrem k ostatním lidem, tak myslím i sobě samému.

Zdroj: Bulletin-klubový časopis, ročník XII., číslo 3/2020; text byl připraven na podkladě textů a po konzultaci s autorem prezentace PhDr. Ing. Martinem Pospíchalem, Ph.D.

Třináct kroků ke klidu

Text vychází z prezentace PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D., která zazněla na on-line setkání Klubu pacientů mnohočetný myelom dne 13. listopadu 2020. Jak co nejlépe zvládat těžké životní situace? Pan doktor nabídl několik doporučení, které vznikly na podkladě jeho dlouholeté práce s jeho klienty:

1. Pokuste si uvědomit, že střet s jakoukoliv zásadní a náročnou životní situací, zásadní životní změnou, zkrátka s něčím, co ohrožuje pro nás důležité hodnoty, způsobí v naší mysli vlnu emocí.
2. Zkuste přijímat nejistotu, jako jeden z dominantních pocitů, které podobné situace člověku přináší. Slovy jednoho klienta: „jedinými jistotami v našem životě je naše zrození a náš odchod, všechno mezitím je velmi nejisté“.
3. Myslete prosím na to, že přestože se budete mít potřebu 100 % připravit, tak to prostě není možné. Je výhodné přijmout fakt, že vše kontrolovat nemůžeme. Z praxe: „než abyste se například jen trápili nad tím, co nemůžete kontrolovat, snažte se soustředit na to, co kontrolovat můžete“.
4. Přesto všechno, člověk má potřebu v mnoha životních situacích snížit nejistotu na co nejnižší míru.
5. Tato potřeba je v závažných situacích ohrožena. Naše sféra vlivu na události kolem nás je omezená.
6. V takové situaci je normální cítit určitou míru obav či hněvu. Určitý „úl pocitů“ je normální.
7. Pokud tyto pocity prožíváte ve zvýšené míře, mohou si snadno hledat „svůj cíl“ (hromosvody a obětní beránky) v našem okolí.
8. Pokuste se pracovat s „těžištěm myšlenek“ tak, aby vaše mysl „nedoplňovala“ chybějící informace, třeba i spekulacemi a následně negenerovala nejrůznější „katastrofické scénáře“.
9. Snažte se nemyslet tolik na budoucnost. Proč? Protože při přípravě na její „katastrofickou podobu“, se aktuální těžiště myšlenek stává spíše negativním.
10. Mnozí z těch, kteří dobře zvládají aktuální situaci s covid-19 říkají, že nemají tak „pevný“ obraz svojí budoucnosti jako dříve. Zkušenost jim ukázala, že čím pevnější obraz měli, tím větší obavy, naštvání a nejistotu pociťovali v případě, že byl tento obraz ohrožen.
11. Mnoho z těchto lidí potvrdilo, že zažívají-li následně jinou „verzi budoucnosti“, než tu, kterou si plánovali, nebývá to jen špatné.
12. Zkuste popřemýšlet nad tím, že přes všechno to náročné, co prožíváte, existuje také mnoho věcí, za které můžete být vděční. Věci, na které je tak snadné zapomínat v náporu všech těch negativních zpráv.
13. Jsme jen lidé a přizpůsobit se (byť dočasným) nechtěným změnám, vyžaduje čas …pokuste si v mysli udržet naději podpořenou zkušeností, že každá bouře jednou skončí.

Zdroj: Bulletin-klubový časopis, ročník XII., číslo 3/2020; text byl připraven na podkladě textů a po konzultaci s autorem prezentace PhDr. Ing. Martinem Pospíchalem, Ph.D.

Zvládání pocitů nejistoty

Text vychází z prezentace PhDr. Ing. Martina Pospíchala, Ph.D., která zazněla na on-line setkání Klubu pacientů mnohočetný myelom dne 13. listopadu 2020.

Doporučení, která zazněla v souvislosti s pandemií covid-19 mají obecnou platnost. Pokud místo covid-19 budete uvažovat o myelomu nebo o jakékoliv jiné zátěžové životní situaci, jsou níže uvedená doporučení v obecné rovině platná.

Současná situace probouzí v nejednom člověku pocity nejistoty. Je obtížnější než kdy dříve cokoliv plánovat. V mysli se objevují obavy z budoucího ekonomického či zdravotního vývoje situace. Doporučení autorit jsou mnohdy nejasná. Musíme se přizpůsobit nechtěným změnám. Prožíváme často pocity naštvání, obav, ale i celkovou únavu z nutnosti znovu zavedení všech epidemiologických opatření. To vše může mít dopad na naši životní spokojenost a psychiku. Pokusíme se proto načrtnout, jak na člověka podobná situace může působit, proč tomu tak je a nabídneme několik doporučení, jak se k těmto situacím postavit a s pomocí psychologie tyto nejistoty v prožívání odstranit nebo alespoň zmírnit. Pokuste si představit, že emoce doprovázející každé lidské konání v naší mysli vyvolávají vlnu, podobnou té, která se tvoří při vlnobití na moři. Pokud se setkáme s nějakou negativní, nepříjemnou, ohrožující situací, tak si na vrchol této imaginární vlny emocí můžeme dosadit ŠOK (setkání s něčím, co jsme nečekali nebo čekat nechtěli), na jejím zlomu následuje POPŘENÍ (kdy si říkáme, že to přece není možné, to co se děje nemůže být reálné). O něco později přicházejí další emoce, typicky HNĚV (přirozená reakce na hrozbu, je to vlastně potřeba „zaútočit“ na to co nás ohrožuje). Pod zlomem této pomyslné vlny, kde se v běžných podmínkách ladně pohybují surfaři, se u naší vlny emocí často skrývá STRACH (druhá přirozená reakce na hrozbu, v tomto případě „únik před hrozbou“). A někde v dáli, kde se vlna zklidňuje, tedy s určitým časovým odstupem, můžeme zahlédnout naše PŘIJETÍ a ještě o kousek dál ZAČLENĚNÍ DO NOVÉ ŽIVOTNÍ REALITY. To je ta úspěšnější nebo řekněme efektivnější varianta průběhu vlny emocí, kdy vlastním úsilím, nebo s pomocí svého okolí či odborníků nacházíme způsob začlenění nepříjemné, ohrožující situace do našich životů a podaří se nám vše zpracovat. Vytvořit si nový životní plán. Existuje ovšem i jiný scénář, a pokud nám fantazie dovolí si s představou vlny emocí ještě chvíli pohrávat, můžeme si představit, že pod ní, ve zdánlivém klidu moře, se skrývá DEPRESE a REZIGNACE. Pokud nemáme dost sil, nemůžeme nebo nechceme požádat o pomoc, můžeme se v situaci takříkajíc „ponořit příliš hluboko“. V těchto hlubinách nás emoce pak mohou na nějakou dobu přemoci. Neznamená to však, že není cesty zpět. Naopak, je možné se vynořit, nadechnout se a jít dál cestou pochopení, PŘIJETÍ a ZAČLENĚNÍ. Není to vždy jednoduché a dosažení tohoto stavu může trvat i déle.  Je tedy s výhodou, pokud nás na této cestě někdo doprovází, ať už odborníci anebo naši blízcí. Abychom se této druhé cestě, zahrnující zmiňované prožitky deprese a rezignace vyhnuli, nebo abychom jí zvládli projít co nejlépe, nabízíme několik doporučení.

Doporučení první:

„Je dobré si uvědomit, že střet se zásadní životní změnou, s něčím, co ohrožuje pro nás důležité hodnoty, často působí v naší mysli podobnou vlnu emocí.“

Pan doktor nám připomenul, že jednou z přirozeností současného člověka je plánovat si svůj život. Čím více jsme zvyklí plánovat, tím pevnější obraz budoucnosti ve své mysli máme a tím intenzivněji potom takovou pomyslnou vlnu emocí prožíváme. Čtenáři tohoto webu mají pravděpodobně přímou zkušenost s takovou situací v době příchodu mnohočetného myelomu, pokud to tak můžeme říci. Každému vstoupil do života trochu jinak, mladším pravděpodobně zasáhl do práce a jejich ekonomické situace, starším do jejich koníčků, zájmů a možná i práce. Většině do vztahů a téměř všechny výrazně omezil na jejich fyzické výkonnosti, ovlivnil výrazně jejich psychické/duševní prožívání a zásadně změnil jejich plánování volné času. Covid-19 ovlivňuje naše životy vlastně velmi podobně. Omezuje naše pracovní možnosti, mění neočekávaně a mnohdy naprosto zásadně naši ekonomickou situaci, ohrožuje naše plány, nedovoluje věnovat se koníčkům, pěstovat vztahy, má vliv na naše psychické/duševní prožívání a mnohdy i na fyzikou kondici. A zde pan doktor vznesl, jako psycholog, malou prosbu: „pokuste se v současné pandemické situaci využít něco z toho, co jste se naučili v době, kdy jste se snažili vyrovnat se zásadní životní změnou po oznámení diagnózy mnohočetný myelom nebo v období relapsu“. Proč tuto prosbu vyslovil? Z jeho praktické zkušenosti totiž vyplývá, že prožívat vlnu emocí při tolika změnách je obvyklé. Ať už se jedná o nemoc, riziko covid-19, ztrátu zaměstnání nebo ztrátu našich blízkých. Jde však o to, jakou hloubku a celkovou dlouhodobost budou prožívané emoce mít. Právě to můžeme výrazně ovlivnit, právě díky využití předchozí prožité zkušenosti. Člověk, který si prošel onkologickým onemocněním, se nyní může o tuto zkušenost do určité míry opřít. Lidé se totiž dokáží adaptovat téměř na všechno, jen potřebují čas. Jde o to, s jakou rychlostí a jak řízeně změna do našich životů přichází. Mnoho lidí říká, že nyní je to horší než na jaře, kdy pociťovali obrovskou vlnu solidarity. Přes léto přišlo velké uvolnění a mnozí ani nevěřili, že se vir znovu vrátí „vždyť tu v létě nebyl“. Přesto se vir vrátil, byl to šok a později u mnohých určité naštvání se. Hněv a vztek si rády hledají svůj „objekt“. Mají tendenci se k něčemu „přisát“ a na takto vytipovaný objekt „útočit“. Jenže v případě covid-19 není na co útočit, vir není vidět, převážná většina lidí nevidí ty, co opravdu onemocněli (ti jsou v nemocnicích). Rozhodně však vidí překážky, které se nám nelíbí a rádi bychom se jich zbavili. Vidíme opatření a zákazy, které musíme dodržovat; vidíme lidi, kteří nám je nařizují; vidíme ty, kteří mají tendenci věci zlehčovat; vidíme ty, kteří nařízení nedodržují. A to jsou přesně ty „objekty“, ze kterých podle svého založení vybíráme a ke kterým směřujeme svůj hněv. Je dobré si uvědomit, že takto fungujeme a v tlaku vznikajícího z možného pocitu ohrožení, následně se potom k sobě chováme například méně tolerantně. Můžeme (třeba i nechtěně, nevědomě) druhé vnímat jako zdroj ohrožení, a to může vést až k rozdělení společnosti. Jenže právě od takového pocitu ohrožení je jen malý krůček k nepřátelskému chování k jiným lidem. Druhou variantou je citlivé vnímání situace a postupné přijetí dané skutečnosti, které může vést k semknutí společnosti a překonání vzniklého problému. Mnoho lidí také hovoří o strachu z nákazy a obavách z budoucnosti. Strach je normální reakcí na situace, ve kterých se cítíme nejistě, vnímáme je jako ohrožující. Možná by bylo dobré si připomenout, že v případě strachu platí jedno rčení, které se vztahuje k ohni: „že je dobrý sluha, ale špatný pán“. O strachu, zdá se, to můžeme říci ve stejné míře, strach ve smyslu oprávněných obav nás může včas varovat a chránit, avšak strach ve smyslu patologického opatrnictví může náš život učinit velmi „omezeným až obtížným“.

Doporučení druhé:

„Snažte se přijmout zvýšenou míru nejistoty a obav, protože k podobným situacím prostě v určité míře patří“.

Jak už jednou zaznělo, zvykli jsme si plánovat. Životy spousty lidí stojí na pevném harmonogramu, styl současného života nás přivedl k tomu, že mnozí dokáží reagovat poněkud „nevrle“, pokud dojde i k malému nedodržení nebo vychýlení od stanoveného plánu. V našem životě však existuje poměrně dost věcí, které nemáme plně pod kontrolou. Co jsme schopni opravdu plně kontrolovat? Pokud si jako příklad vezmeme svůj každodenní život, tak plně můžeme kontrolovat, jakou si připravíme snídani. Už hůře budeme kontrolovat, abychom bezpečně dorazili do práce, protože spolu s námi se provozu účastní velké množství lidí, a i přes veškerou naši opatrnost může dojít k havárii. A pak existuje spousta věcí, které prostě pod kontrolou neudržíme, třeba bouřku, která nás po cestě nečekaně zastihne. Potřeba jistoty patří mezi ty základní, proto se snažíme platit si různá pojištění, upínáme se k oficiální víře, snažíme se spořit, někdo si pořídí zbraň. Zkrátka snaží se různými způsoby zvýšit svůj pocit bezpečí a snížit pociťovanou nejistotu. Výhodnější může být někdy přijmout fakt, že určitá míra nejistoty do našich životů přirozeně patří. Naše babičky často říkaly: „Bůh dal, Bůh vzal“. Pro někoho to může znamenat nadměrné odevzdání, pro jiného pochopení určité míry neuchopitelnosti života. To, co nás totiž s příchodem covid-19 trápí mohou být ztracené (nebo výrazně omezené) hranice sfér našeho vlivu. Objevilo se tu najednou, zcela nečekaně a bez přípravy něco neznámého, naše potřeba bezpečí a jistoty je ohrožena. Navíc, ve společnostech „západního typu“ jsme si zvykli mít hodně věcí „pod kontrolou“. Pro mnohé, je nyní obtížné se rychle přeorientovat a přijmout fakt, že vše kontrolovat nemohou. Celková situace s covid-19 přináší mnoho nejistoty z pohledu vývoje budoucí situace. Nemáme informace o tom, jak virus funguje, nejsme schopni určit, kdy přesně tato doba skončí, nejsme si jisti, kdy a jestli vůbec se budeme moci vrátit k „normálnímu/ svému“ životu, netušíme, jestli bude k dispozici funkční vakcína nebo lék a mnohé další.

Doporučení třetí:

„Přijímejte současnou situaci s respektem, ale nedělejte si z ní hlavní myšlenkové těžiště“.

Nejdřív se pan doktor pokusil vysvětlit, co je myšleno pojmem „myšlenkové těžiště“. Každý člověk, má určitá „centrální témata“, kterým pravidelně věnuje svou pozornost (např. žena-matka obecně přemýšlí v kole: děti, manžel, práce, nákupy, domácí povinnosti, koníčky). Pokud do tohoto zaběhaného kolotoče vstoupí další „silný hráč“ (např. neutuchající silná bolest), potom se velmi rychle stane středem všech myšlenek a ostatní věci ze zaběhaného kolotoče ustupují do pozadí (přestanou ji zajímat koníčky, nákupy, práce a postupem času nebo silou bolesti i domácí povinnosti, manžel a děti).  Celá její mysl se bude soustředit pouze na bolest. Stane se jejím myšlenkovým těžištěm. Při nadměrném zabývání se (jakýmkoliv) tématem, se z tohoto tématu dříve či později stane myšlenkové těžiště. To se může stát i v případě covid-19. Každý den slyšíme hodně špatných zpráv, náš mozek má málo informací o budoucím vývoji situace, takže má tendenci chybějící informace doplňovat spekulacemi a začne generovat katastrofické scénáře. V případě covid-19 představují zdatného „pomocníka“ média, která denně chrlí, mnohdy značně protikladné, informace. Mozek se snaží najít „chybějící informace“, protože přirozeně toužíme zvýšit svůj pocit jistoty, ale svým nadměrným zabýváním se tímto tématem můžeme spíše svou nejistotu prohloubit. Ani si toho nemusíme všimnout a covid-19 se stane naším myšlenkovým těžištěm. Proč mají lidi vlastně tolik rádi negativní zprávy? Z praxe je možné odvodit, že jde o přirozenou potřebu našeho mozku. Chceme „vědět“ o všech možných nebezpečích, a právě tato potřeba nás může přirozeně přitahovat k negativním zprávám, protože chceme být připraveni a najít řešení. Jde tedy o jakýsi „přirozený mechanismus“, který není dobré nechat naplno rozběhnout a zaplnit tak celou mysl negativními myšlenkami. Existuje poměrně jednoduchý způsob, jak si ověřit, zda se opravdu na negativní zprávy soustředíme intenzivněji, než je zdrávo. Stačí, když si odpovíme na pár jednoduchých otázek. Jaké myšlenky nám jako první vyvstanou v mysli po probuzení? O čem přemýšlíme těsně před usnutím? Na co máme tendenci myslet, když nejsme zaměstnáni nějakou činností? Pokud je to stále jedna a tatáž věc, potom jsme na nejlepší cestě spustit tento nechtěný „mechanismus“ a vytvořit si tak myšlenkové těžiště, které nebezpečně zaujme veškerou naši pozornost. V takovém případě je vhodné například co nejrychleji odpoutat pozornost pomocí nějaké jiné činnosti, která nás baví (např. poslech hudby, procházka, různými manuálními pracemi, četbou dobré knihy, prací na zahradě, setkání s rodinou, přáteli apod.). Nápomocné také může být vyhnout se hovorům nebo sledování zpráv, které naše myšlení jen dále zaplňují další „negativitou“. Jde totiž o udržení určité rovnováhy našich myšlenek. Jedním pólem je nadměrné zabývání se „negativní“ situací a druhým, stejně nebezpečným, je její ignorace a podcenění. Rovnováha myšlenek pak může v současné situaci covid-19 vést k tomu, že ji budeme vnímat s respektem (budeme dodržovat doporučená opatření), ale nebudeme si z ní vytvářet hlavní myšlenkové těžiště (nepřestaneme vnímat další aspekty života a nepřestaneme žít v radosti). Pokud jsme lidmi, kteří mají přirozeně zvýšenou potřebu kontroly nad životními situacemi, potom s velkou pravděpodobností budeme v současné „nenaplánovatelnosti času“ zažívat vyšší míru stresu než druzí lidé.

Doporučení čtvrté:

„Pokud cítíte dlouhodobě zvýšený stres z aktuální situace, tak s tím zkuste něco udělat.“

Pohyb, odpočinek, prožívání pozitivních i negativních emocí tedy jinak řečeno vymezení si času na obavy, ale také pro prožívání radosti. Přirozená ventilace negativních emocí, vyhledání opory blízkých nebo odborníků – to všechno (a mnohé další) mohou být způsoby, jak přistupovat k neřešitelném stresu. Vraťme se na chvíli k vlně emocí, vzpomínáte? Pod hladinou byly ukryty dvě emoce – deprese a rezignace. I v nás bývají tyto dvě emoce hluboce skryty. V začátku se často rozvíjejí nepozorovaně, pomáhá jim v tom naše neochota přiznat si jejich plíživé působení. Velkým pomocníkem je jim mnohdy stres, a bez jeho včasné kompenzace se díky narůstající únavě můžeme poměrně rychle dostat do pasivity, rezignace a následně deprese. Jak člověk pozná, že ho stres z negativních informací nebo situací přemáhá? Jakmile si uvědomíme, že nám každodenní fungování komplikují neustálé obavy, že prožíváme ve zvýšené míře pocity beznaděje směrem k budoucnosti, máme problémy se spánkem a nechutná nám (nebo dokonce hubneme), určitě se něco děje. Pokud se k tomu ještě přidá nechuť bavit se, nezájem o koníčky, pocit, že se není na co těšit, přistupují problémy s koncentrací nebo neschopnost rozhodovat se, pravděpodobně již jde o závažnější stav, který je dobré začít řešit. Pro některé lidi je však v těchto okamžicích vyhledání odborné pomoci stále nepředstavitelné.  Je dobré říci, že není nutné absolvovat ihned osobní setkání s odborníkem, je možné využít různé krizové telefonické linky. Pokud máme vybudovanou dobrou sociální síť, možná v našem okolí existuje někdo, kdo nám pomůže „dostat se nad hladinu“ a udržovat si naději, že toto náročné období pomine a všechno se zvládne. Praktické doporučení potom může znít: „udržujte si pocity naděje, že se tato vlna přežene jako všechny ostatní a moře se opět zklidní.“ Nutno podotknout, že bohužel ne každému se tento přístup daří, pak je dobré vzít poslední zbytky odvahy a říci si o pomoc odbornou. Není to slabost, ale rozumná volba. Možná se právě ptáte: „jak to tedy dělají ti, co si dokáží udržet naději a příliš nepropadají depresi?“ Určitě jste už všichni slyšeli jeden starý příběh, ve kterém moudrý učitel naplnil sklenici do poloviny vodou a zeptal se svých studentů, co si myslí. Je sklenice poloprázdná anebo poloplná? I takto by mohla znít ta nejjednodušší rada, jak se pokusit změnit své myšlení, abychom nepropadali depresím. Ta rada zní opravdu velmi jednoduše. Nehledat na situacích, do kterých se dostáváme, především to, co je špatně, ale pokusit se vidět i to, co je dobré. Pan doktor se pokusil vše ilustrovat na úryvku životního příběhu paní Martiny v době covid-19. Paní Martina je člověk, který je rád mezi lidmi, ale teď musí pracovat z domova. Měla koupenou dovolenou, moc se těšila, ale musela ji zrušit. Její dvě děti jsou také doma, nemohou se potkávat s kamarády a ona s nimi tráví hodně času. Obává se, jestli její firma přečká krizi. Bojí se o své starší rodiče, kteří na tom nejsou nejlépe. Ona sama se léčí s onkologickým onemocněním, aktuálně je zdravá, ale bojí se nákazy. Chce zpět svůj „normální“ život a mluví o depresi. Jak lze na příběh nahlížet? Jistě v něm můžeme najít mnoho situací, které mohou vypadat jako oprávněné zdroje obav, ale když se nad nimi pečlivě zamyslíme, tak zjistíme, že všechny směřují do budoucnosti a vůbec není jisté, jestli opravdu nastanou a jak se odehrají. Je dobré k obavám přistupovat s respektem a jistou mírou předvídavosti, ale neměli bychom dovolit, aby naši mysl zcela opanovaly. Pokud se jim to podaří (dovolíme jim to), tak zcela překryjí momenty, které jsou naopak oprávněným zdrojem radosti a naděje. A právě na tyto potencionální zdroje naděje pan doktor poukázal. Když se vrátíme k uvedenému příběhu paní Martiny, tak je možné říci, že má kde bydlet a má práci, která jí stále zajišťuje zdroj příjmů, protože jí firma umožňuje pracovat z domova. Její rodiče nejsou aktuálně nemocí zasaženi a také ona sama je aktuálně zdravotně bez problémů. Má dvě děti, se kterými může trávit daleko více času, než dříve a obě děti jsou rovněž zdravé. To je hned několik dobrých zpráv, bohužel styl života současné společnosti nás občas vede k tomu, že máme mnohdy problém odlišit od sebe to, co je skutečným, aktuálním problémem a co je pouhé nepohodlí, které aktuálně prožíváme.

Doporučení páté:

„Zdroje pozitivních emocí nemusí být jen to, na co se těšíme, ale i vděčnost za to, co aktuálně máme.“

Pro naši psychickou pohodu a jistý vnitřní klid by bylo v mnoha životních situacích přínosnější, pokud bychom dali přednost uvědomění si toho, za co můžeme být vděční než přemítání o tom, co nám chybí. Možná je pro některé lidi tato představa obtížná. Nemusí to ovšem být tak obtížné, jak se zdá. Je pravdou, že pokud slyšíme slovo „vděčnost“, může to v nás evokovat něco velkolepého, zásadního, málokdy si ale představíme každodenní drobnosti. Ty máme tendenci vnímat jako určitou samozřejmost, něco, co se děje automaticky, na co máme právo. Existuje jednoduché cvičení, které nám pan doktor doporučil. Požádal nás, abychom se pokusili vzpomenout si na cokoliv, na jakoukoliv drobnost, která nám způsobila radost, za co jste byli vděční nebo čeho si ve svém životě vážíme. A chvíli si tu vzpomínku udrželi v mysli, abychom si uvědomili sílu pozitivní emoce, která z tohoto uvědomění pramení. Podobné cvičení lze vyzkoušet společně s rodinu nebo přáteli, princip je stejný, jen každý vysloví svou vzpomínku nahlas. Můžeme se tak vzájemně inspirovat, protože každý den nám „mezi prsty protéká mnoho hezkého“ aniž si to uvědomujeme. Není špatné si to v těžkých časech připomínat.

Doporučení šesté:

„Udržovat vyváženost našich myšlenek ve schématu: MINULOST – PŘÍTOMNOST – BUDOUCNOST.“

Jednou z příčin, která může zvyšovat nejistotu a obavy, je naše přílišné soustředění se na minulost nebo na budoucnost. Nesoustředíme se na to a neřešíme to, co se děje v současné chvíli, ale vracíme se v myšlenkách do minulosti (což představuje zónu, která může být zdrojem obviňování, lítosti a nám všem známého úsloví „ …. kdyby, tak bych ….“) nebo do budoucnosti (což představuje zónu obav z toho, co nás čeká, jak to zvládneme a současně uvědomění si prostého faktu nenaplánovatelnosti dějů budoucích). Měli bychom přijmout fakt, že minulost už nedokážeme změnit a budoucnost s velkou pravděpodobností neovlivníme, pokud nebudeme „pracovat“ v přítomnosti. Tedy výhodnější „správnou dobou“, která nabízí možnost účinně ovlivnit to, co se nám děje, je v mnoha náročných životních situacích přítomnost, to všem dobře známé doporučení: „žij tady a teď“. Nejde o „zavrhování“ našich minulých vzpomínek, ani o rezignaci na budoucí plány. Jde spíše o v nadpise kapitoly zmiňovanou „vyváženost“. Naše společnost velí, abychom plánovali, abychom si přesně organizovali svůj čas. My to mnohdy přivádíme k dokonalosti tím, že své plány žijeme. Máme v mysli obraz budoucnosti, který CHCEME prožít. Ve své mysli máme rovněž obraz minulosti, na který jsme ZVYKLÍ. Obojího se odmítáme vzdát. Ovšem, jak už bylo řečeno v úvodu: čím pevnější obraz svojí budoucnosti v mysli máme, tím větší obavy, naštvání a nejistotu pociťujeme v případě, že je tento obraz ohrožen. Pokud se ještě na okamžik vrátíme k příběhu paní Martiny, toto setrvávání v minulosti a upínání se k budoucnosti tam najdeme rovněž. Její zdroj štěstí je umístěn do budoucnosti (těší se na dovolenou), zdroje obav jsou rovněž v budoucnosti (bojí se o rodiče, o sebe, o práci) a možnost být šťastná je poměřována s minulostí (chce žít normální život jako dřív). Pokud bychom se poctivě zamysleli nad svým dennodenním proudem myšlenek, asi bychom našli mnoho podobností. Pokud to uděláte, spočítáte kolikrát během jednoho dne myslíte na budoucnost (ve smyslu obav)? A následovala další otázka pana doktora. Pokud si přiznáte, kolikrát tímto způsobem za den nad vlastní budoucností přemýšlíte, jsme si schopni uvědomit, zda je vám tento způsob uvažování prospěšný? Zda vám tento způsob přemýšlení něco přináší?

Doporučení sedmé:

„Uvědomujte si rozdíl mezi „krátkodobým vzdorem“ a dlouhodobějším (byť dočasným) přijetím situace.“

Mnoho lidí říká, že současná situace s covid-19 je jiná. Podvědomě tuto změnu vnímají, ale většinou nejsou schopni specifikovat, proč tomu tak je. Můžeme se společně zamyslet nad následujícím rozdílem mezi krátkodobě působící nepříjemnou situací a dlouhodobějším (až trvalým) zásahem do životního stylu. I v tomto případě, a pro snadnější pochopení rozdílu, o kterém mluví sedmé doporučení, použil pan doktor jednoduchý příklad. Nejdřív nás požádal abychom si představili tři situace. První – zlomili jste si prst. Druhá - jste předvoláni na policii k výslechu. Třetí – vraťte se ve vzpomínkách do covidové situace letošního jara. Všechny tři situace jsou nepříjemné, ale působí krátkodobě a můžeme při nich použít přístup typu „už aby to bylo za námi“. V takovýchto případech může být tento přístup účinný a posilující k překonání ne právě příjemných situací s vidinou tolik očekávaného návratu k „normálu“. Potom nás pan doktor požádal, abychom si představili podobné, ale přece jen odlišné tři situace. První – prst nám amputovali. Druhá – jsme uvězněni na 25 let. Třetí – současná druhá vlna covid-19 s vkrádající se myšlenkou „už to tady s námi bude natrvalo“??? Zde už není možné aplikovat výše uvedený postup („už aby to bylo za námi“). V těchto případech hovoříme o nutnosti dlouhodobé adaptace. Určitě se v nás ozývají věty typu: „ale já si nechci zvykat na tento způsob života!“ Možná jste něco podobného prožívali, když vám do života vstoupil mnohočetný myelom. Pokud byste tenkrát trvali na tom, že si nechcete zvykat, pokud byste nezměnili a nepřizpůsobili svůj tehdejší život novým podmínkám, určitě byste se ochudili o mnoho příjemných a radostných okamžiků, které jste od doby stanovení diagnózy jistě prožili. Pokud odmítáme situace, které mají dlouhodobý nebo trvalý vliv na náš dosavadní způsob života přijmout, potom si v určitém smyslu vlastně „odkládáme“ možnost být v životě šťastní na později. Na neurčito. Pan doktor přidal svou zkušenost z praxe. Jeho klienti, kteří svou nemoc vnímají jako skutečnost, jsou následně schopni lépe spolupracovat při léčbě a jsou schopni provádět potřebné životní změny. Jedna z jeho klientek přímo řekla: „smířila jsem se s tím, že jsem nemocná a musím udělat maximum pro to, abych to zvládla“. Při tomto přístupu dochází k psychickému uvolnění a lepší emoční vyrovnanosti. K náročné životní situaci může člověk zaujmout různý postoj. Může se uchýlit k BEZNADĚJI, která je velmi často charakteristická postojem – to nezvládnu, nemám dost sil, jsem na to sám/a. Nebo se může pokusit zaujmout BOJOVÉ NASTAVENÍ charakterizované větami typu - nemoc porazím, nesnáším ji, vyhlásím ji válku, strašně se zlobím. Třetí volbou je pokusit se dojít k PŘIJETÍ, dospět k vyrovnání a vnitřnímu naladění do té míry, že nemoc je vnímána jako zvladatelná. Pokud bychom chtěli srovnat pomyslné výhody a nevýhody nabízených postupů adaptace, nabízí se možnost srovnání z hlediska „nároků“ na naše myšlení a emoce. Pokud se uchýlíme k beznaději, budeme se s velkou pravděpodobností často cítit unavení, jako bez energie. Je možné, že budeme bojovat s úzkostmi a depresemi, nebudeme činorodí. Jestliže zvolíme bojové nastavení, budeme sice oplývat aktivitou, především při hledání vhodných řešení, ale naše emoce budou spíše nepříjemné, výbušné, plné hněvu, což není příliš stimulující pro nás samotné, naše tělo a ani pro naše okolí. Ovšem, když se pokusíme nemoc jako dlouhodobou změnu životního stylu přijmout (nikoliv ve smyslu rezignace), potom s velkou pravděpodobností bude naše mysl naladěna o něco pozitivněji a bude hledat o něco kreativněji nové impulzy a způsoby, jak i nadále žít aktivně. Při tomto intenzivním, aktivním hledání se naše emoce převážně pohybují v optimistických, radostných rovinách, což následně zvýší naši kvalitu života.

Zdroj: Bulletin-klubový časopis, ročník XII., číslo 3/2020; text byl připraven na podkladě textů a po konzultaci s autorem prezentace PhDr. Ing. Martinem Pospíchalem, Ph.D.

 

Výzkum naděje, vděčnosti a prožívaného stresu u pacientů s myelomem

Co říkají výsledky psychologického výzkumu o naději, vděčnosti a prožívaném stresu u pacientů s mnohočetným myelomem?

Bc. Adéla Geprtová1 & doc. PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D.2 1 Psychologický ústav, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 2 Ústav psychologie a psychosomatiky, Lékařská fakulta Masarykovy univerzity   Na podzim roku 2020 se po dříve domluvené spolupráci s Klubem pacientů mnohočetný myelom uskutečnil výzkum zaměřený na duševní zdraví pacientů s mnohočetným myelomem, jenž byl zpracován v rámci bakalářské práce z oboru psychologie. Za pomoci koordinátorky Klubu, paní Mgr. Alice Onderkové, byl mezi členy Klubu rozeslán online anonymní dotazník. Účelem výzkumu bylo zjistit, zda a do jaké míry spolu souvisí u pacientů s mnohočetným myelomem míra jejich naděje, vděčnosti, sebesoucitu (neboli laskavosti, s jakou vůči sobě člověk přistupuje v těžkých situacích) a prožívaného stresu. Výsledky analýzy dat získaných díky zapojení 74 účastníků výzkumu odhalily, že pacienti, kteří si dokáží udržet vyšší úroveň naděje, prožívají nižší míru stresu než pacienti pociťující méně naděje. Stejně tak se ukázalo, že lidé přistupující k sobě samému s větším sebesoucitem prožívají méně stresu. Vyšlo také najevo, že pacienti, kteří jsou více vděční, vykazují i vyšší naději. Přímo s úrovní stresu však hladina vděčnosti významně nesouvisela. Ještě zajímavější výsledky přinesl rozbor písemných odpovědí pacientů na otevřené otázky. V rámci online dotazníku byly totiž účastníkům položeny tři otevřené otázky týkající se naděje, vděčnosti a stresu. Pacienti na tyto otázky odpovídali různými způsoby a často zmiňovali více než jednu věc, vůči které pociťovali naději, za kterou byli vděční, anebo pro ně byla naopak zdrojem psychické zátěže a stresu. Pojďme se tedy nyní na tyto odpovědi podívat. Naděje u pacientů s MM V rámci zkoumání obsahu naděje byli účastníci výzkumu požádáni o odpověď na otázku „V co doufáte, jaké jsou Vaše naděje?“. Odpovědi na tuto otázku jsme rozřadily do tří oblastí – oblasti mezilidských vztahů, zdraví a osobního života. Odpovědi účastníků týkající se naděje v mezilidských vztazích se vztahovaly především k rodině. Pacienti často zmiňovali svá vnoučata, přičemž několikrát se v odpovědích objevila naděje vidět svá vnoučata vyrůstat. Další odpovědi se týkaly spokojenosti a především zdraví blízkých. Objevily se zde například i naděje na setkání s blízkými („že se současná situace zlepší a s celou rodinou se zase ve zdraví setkáme“) a naděje na láskyplnost („normální, šťastný život, s láskyplnými lidmi“). Méně časté odpovědi se vztahovaly k nadějím ohledně přátel, nové lásky a domácího mazlíčka. Dále se podíváme na odpovědi, které se pojily k nadějím v oblasti zdraví. Tyto odpovědi byly zaměřeny především na – v rámci možností – dobrý zdravotní stav. Objevovaly se zde tvrzení typu „zlepšení zdraví“, „být zdráva, ostatní se zvládne“ a „momentálně v co nejdelší dobu remise“. Kromě toho tvořily velkou část odpovědí na danou otevřenou otázku také naděje v léčbu a lékaře. Konkrétněji, účastníci pociťovali naděje v „uzdravení“ a „v medicínu a ve svém hematoonkologovi“, objevovaly se také výroky typu „doufám, že tato léčba zabere a vydrží delší dobu“ a „vyléčit se a přežít ještě pár let“. Kromě toho několik pacientů zmínilo koronavirus, například takto: „že infekce koronaviru začne ustupovat a zmizí“ a „že epidemie brzo přejde a život se vrátí zpět do svých kolejí“. Co se týče nadějí v osobním životě, odpovědi účastníků byly různorodé. Nejčastěji zmiňovanou nadějí bylo „žít ještě nějakou dobu“. Dále účastníci doufali ve spokojený život – jako příklad zde může posloužit výrok jednoho účastníka: „doufám, že budu ještě dlouho spokojeně žít“. Jiní zase vyjádřili naději, že v jejich životě nenastanou žádné změny: „že se v mém životě nic zásadního nezmění a vše poběží tak, jak má“. Několik odpovědí se také týkalo koníčků, například „doufám, že v čerstvém invalidním důchodu budu mít čas na své koníčky“. Pro účastníky byly také důležité naděje v důstojnost a užitečnost, a také v dobrý konec života. Dále byly zmíněny naděje vložené ve víru („moje naděje a doufání je v Boha, kterému se nic nevymkne z ruky“). Několik účastníků také vyslovilo naději v dobrý svět. Méně časté byly naděje týkající se praktických záležitostí, jako jsou léky hrazené pojišťovnou a péče o dům. Vděčnost u pacientů s MM Další otázka, která byla účastníkům výzkumu položena, zněla „Za co jste ve svém životě nejvíce vděčný/á?“. Odpovědi na tuto otázku byly opět rozřazovány do tří velkých oblastí života pacientů s mnohočetným myelomem – do oblastí mezilidských vztahů, zdraví a osobního života. Odpovědi vztahující se k mezilidským vztahům jednoznačně početně převyšovaly zbylé dvě oblasti; více jak polovina odpovědí na výše zmíněnou otázku se týkala toho, že byli účastníci vděční za blízké osoby a za to, co jim vztahy s blízkými přinášejí. Nejčastěji byla zmiňovaná vděčnost za rodinu. Objevovaly se zde odpovědi jako „za své rodiče, dceru a hlavně za manžela“, „za oporu rodiny“, „manželce za podporu v mé nemoci“ a „rodičům za život a vychování“. Kromě rodiny byli účastníci výzkumu také vděčni za přátele a za pomoc, jaká se jim při boji s nemocí od blízkých dostávala. V rámci odpovědí vztahujících se ke zdraví byli účastníci nejvíce vděční za zdravotní péči, kterou jim poskytovali jejich lékaři. Vděčnost byla u některých účastníků projevena také ve včasné diagnostice a v možnosti léčby mnohočetného myelomu. Další odpovědi se týkaly vděčnosti za vlastní zdravotní stav, často vyjádřené prostým „za zdraví“, nicméně objevovaly se také výrazy typu „za uspokojivý zdravotní stav“ a „za uzdravení“. Dále odpovědi, které se týkaly oblasti osobního života, vyjadřovaly nejčastěji vděčnost za život jako takový. Účastníci tuto vděčnost sdělovali různými způsoby, někdy jednoduchým „za život,“, jindy tvrzeními typu „za každý nový den“ a „jsem vděčná za každou vteřinu svého života“. Jako další důležitou věc ve svém životě účastníci vnímali víru – ať už to byla víra v Boha, nebo v sebe. Jiné odpovědi se týkaly dobrého zázemí – buď sociálního („za dobré sociální zázemí“) nebo finančního („za střechu nad hlavou, že mám co jíst“). Několikrát byla také zmíněná svoboda („že mám svobodnou volbu, kam se vypravím a kam ne“) a práce, ke které se vztahovaly například odpovědi „že jsem se mohl ve své profesi uplatnit“, „mám práci, která mě baví a je společensky prospěšná“ a „za stabilní povolání 38 let u jedné firmy“. Stres u pacientů s MM Kromě pozitivních stránek života pacientů účastnících se našeho výzkumu nás také zajímalo, co pro ně v době, kdy dotazník vyplňovali (připomeňme, že se jednalo o období druhé vlny pandemie Covid-19), bylo příčinou stresu. Odpovědi na otázku „Co je pro vás v současné době největším zdrojem stresu?“ jsme pro přehlednost opět rozdělily do oblastí mezilidských vztahů, zdraví a osobního života. Objevily se však také odpovědi některých účastníků, které nesvědčily o zvýšené míře psychické zátěže. Jednalo se o tvrzení typu „nic“, „stres se snažím si nepřipouštět“ a „stres prožívám málokdy“. Míra stresu související s oblastí mezilidských vztahů byla zastoupena nejméně odpověďmi, což naznačuje, že vztahy s ostatními lidmi nestresují pacienty s MM tolik jako zbylé dvě oblasti, tedy problémy ve zdraví a osobním životě. Účastníci výzkumu pociťovali stres z obavy o zdraví blízkých a o budoucnost dětí a vnoučat. Také se zde vyskytovaly odpovědi vyjadřující stres z vyklizení domu po odstěhování se, z rozvodu, úmrtí blízkého, operace domácího mazlíčka a nemožnosti být zastoupen v péči o osobu blízkou. V rámci odpovědí, které byly zahrnuty do oblasti zdraví, byl nejčastěji zmiňován stres z vlastního zdravotního stavu. Pacienti poskytovali odpovědi typu „horšící se zdravotní stav“, „kromě nemoci MM prodělané onemocnění koronavir“, „občasné bolesti“ a další. Kromě stresu ze současného zdravotního stavu pacienti pociťovali stres z vlastní budoucnosti, což mohou ilustrovat například odpovědi „budoucnost spojená s nastávající léčbou MM“ a „nejistota co bude dál“. Několikrát byl také zmíněn stres z návštěvy lékaře. Odpovědi pacientů týkající se stresu v osobním životě tvořily nejpočetnější oblast.  Z velké části byla tato oblast tvořena odpověďmi, které se vztahovaly ke koronaviru a jeho důsledkům ve společnosti, a toho, jak tato skutečnost ovlivnila život samotných pacientů. Účastníci uváděli jako hlavní zdroje stresu odpovědi typu „obava z koronaviru“, „nemožnost dostatečných kontaktů s rodinou a kamarády kvůli epidemii covidu“ anebo „neukázněnost lidí v nošení roušek a vůbec dodržování určitých pravidel“. Některým také vadil postoj médií a politiků ke koronavirové situaci. Kromě koronaviru a jeho vlivu na pacienty způsobovaly v oblasti osobního života stres peníze a práce, přičemž vzhledem k práci se objevovaly odpovědi typu „pracovní změny“ a „práce, kterou se živím“. Méně často účastníky stresovaly záležitosti jako pokles zvládnutelných činností, Vánoce a místo pobytu v zimních měsících. Závěr Výsledky této studie nabízejí zajímavý vhled do oblasti duševního zdraví pacientů s MM a upozorňují na význam udržení si naděje a rozvíjení vděčnosti a laskavého postoje k sobě pro duševní pohodu a zvládání náročných životních situací. Ačkoli byl tento výzkum zrealizován primárně pro vědecké účely (jelikož na poli zkoumání mnohočetného myelomu je dosud mnoho témat neprozkoumaných), jeho přidaná hodnota tkví v tom, že přinesl účastníkům příležitost zamyslet se nad světlými i stinnými stránkami svého života a uvědomit si, co konkrétně pro ně znamená naděje, vděčnost a stres. Když má člověk možnost zastavit se a zamyslet se nad tím, v co v životě doufá a za co je vděčný, může svůj život začít vnímat pozitivněji než dosud. Podobným způsobem může být prospěšné, zamyslí-li se člověk nad věcmi, které ho psychicky zatěžují. Po uvědomění si toho, co nás v našem životě stresuje, můžeme s těmito věcmi dál pracovat a naučit se je lépe zvládat, byť to může být zpočátku složité. V tomto kontextu je důležité vyzdvihnout, jak významnou roli v duševním zdraví pacientů hraje sociální opora – pevná síť mezilidských vztahů, jež je tvořena nejen vztahy s nejbližšími členy rodiny, ale i s přáteli, kolegy, a v neposlední řadě lékaři, zdravotnickými pracovníky a díky aktivitám Klubu pacientů MM také s ostatními pacienty sdílejícími obdobnou životní zkušenost. Závěrem považujeme za důležité připomenout, že schopnost udržet si naději a schopnost projevovat sebesoucit, tj. být k sobě vlídný, laskavý a neodsuzovat se za své případné nedostatky, působí jako ochranné faktory proti zvýšenému stresu a spolu s vděčností tak mohou významně přispět k celkové duševní pohodě a lepšímu zvládání náročnějších životních situací. Dobrou zprávou je, že naději, vděčnost i sebesoucit lze cíleně rozvíjet a posilovat. Zkusme se tedy každý den ptát, co nebo kdo zvyšuje naši naději, zač můžeme být vděční a čím můžeme sobě nebo druhým udělat radost. Učiníme tak důležitý krok ke zlepšení svého duševního zdraví, jež úzce souvisí také se zdravím tělesným.

Poznámka: Autorky děkují všem účastníkům výzkumu za jejich zapojení do výzkumu a paní Mgr. Alici Onderkové za podporu a zprostředkování možnosti sběru dat.

Publikováno v září 2021 v Bulletinu-klubovém časopise, ročník XIII., č.2/2021.

Dvanáctero – jak zvládat stres z nákazy

Nabízíme k nahlédnutí a zamyšlení dvanáctero vytvořené týmem PhDr. Ing Martina Pospíchala, psychologa, pro hematoonkologicky a onkologicky nemocné pacienty, jak se vyrovnat s případným stresem plynoucím z potenciální nákazy virem COVID -19. Dvanáctero  

Jak s může změnit psychika

VYROVNÁNÍ SE S DIAGNÓZOU

Sdělení diagnózy mnohočetný myelom ovlivní každého jiným způsobem. Zpočátku můžete být zaskočeni, v šoku nebo se cítit paralyzováni. Mohou se objevit silné neznámé pocity, které jste nikdy předtím neprožívali. Je důležité chápat, že je to přirozená reakce a je součástí uvědomění si změny vašeho zdravotního stavu a vyslovení závažné diagnózy lékařem. Někteří lidé paradoxně prožívají pocit úlevy, protože zjištěná diagnóza jim rázem vysvětlí všechny příznaky, které je trápily. Mnozí lidé se ptají: „Proč právě já?“ a hledají něco nebo někoho, koho mohou ze současné situace vinit. Zde neexistuje žádná odpověď a pravděpodobně je lepší myslet na budoucnost než se dokola zaobírat otázkou, co a proč se vám přihodilo. Zpočátku se může zdát, že vám tato nemoc změní úplně všechno. Pokuste se tyto změny přijmout, pokud to neuděláte, bude pro vás život s nemocí o mnoho obtížnější. Je totiž možné, že mnoho věcí zůstane stejných. A je možné, že mnohé věci, které se změní a které přijmete se časem stanou přirozenou součástí vašeho života a možná se vám budou i líbit. Mnoho pacientů říká, že mají více času pro své blízké, cítí se jim blíže, upevnili se jejich rodinné nebo přátelské vztahy. Mnoho z nich přehodnotí své priority, mají čas na své koníčky, mohou dělat to, co předtím nemohli. Někdo dokonce hovoří o tom, že se jim nemoc stala kamarádkou, že ji přijali jako součást svého těla a domlouvají se s ní co zvládnou a co ne. A především, ne všechny změny jsou trvalého rázu, vypadané vlasy dorostou, časem můžete zase začít sportovat, pracovat nebo cestovat. Je přirozené, že můžete pociťovat velký strach, zlost nebo zklamání. Mnozí se pustí do vyhledávání informací o nemoci, o možnostech léčby o změně způsobu života, což jim může přinést pocit úlevy. Někdo naopak nechce vědět nic nebo jen málo. Vaši blízcí budou mít pravděpodobně stejné pocity. Pokud si dokážete o všech svých pocitech otevřeně promluvit, může to pomoci oběma stranám. Někdy mají partneři pocit, že musí toho druhého chránit, ne vždy je to dobrá cesta. K prvním otázkám některých nemocných patří otázka: „Umírám?“. Je velmi obtížné jednoduše odpovědět, a ještě obtížnější je odpověď přijmout. Každý, kdo si přeje takto těžkou otázku položit, by měl nejdříve zvážit, zda opravdu chce znát odpověď a zda je schopen se s odpovědí vyrovnat. Obecně lze říci, že myelom je velmi dobře léčitelné onemocnění, někteří lékaři začínají hovořit o tom, že se jedná o chronické onemocnění a někteří dokonce uvádějí, že určité procento nově diagnostikovaných pacientů lze trvale vyléčit. Pokud si se všemi novými informacemi, pocity a náladami nevíte rady, nebojte se zeptat odborníků. Nebo můžete začít psát deník, pro někoho je to dobrá pomůcka, jak si ujasnit a utřídit myšlenky a pocity. A zároveň je deník dobrým pomocníkem v okamžiku, kdy máte svému lékaři přesně říct, co se v období mezi jednotlivými návštěvami v nemocnici událo.

JÁ UŽ SVOU DIAGNÓZU ZNÁM, ALE MOJI BLÍZCÍ ZATÍM NE

Informovat rodinné příslušníky a přátele o tom, že máte závažné onemocnění, může být velmi obtížné a skličující. Mějte však na paměti, že jde o vaše nejbližší, kteří by s vámi určitě rádi sdíleli vaše náročné životní období. Někdy pomůže, když si naplánujete, komu, kdy a jak tuto zprávu řeknete. Mnohdy je nejlepší v první fázi říct vše svému životnímu partnerovi, může být tou nejlepší oporou, až budete mluvit s dalšími lidmi. Je dobré, když potom svého partnera vezmete s sebou k svému lékaři, který mu může vše dovysvětlit. Váš partner vám tak může lépe pomoci např. v případě, kdy vy sami nebudete mít sílu o své nemoci hovořit s dalšími příbuznými nebo přáteli. Se svými nejbližšími se snažte mluvit co nejjednodušeji. Místo složitého vysvětlování jim můžete dát k přečtení informační brožuru o myelomu. I své blízké můžete vzít s sebou na návštěvu k lékaři, pokud si to budete přát.

JAK OTEVŘENĚ MLUVIT O SVÉ NEMOCI S JINÝMI LIDMI

Slovo nádor vyvolává silné pocity a představy. Zpočátku je pro mnohé lidi (jak pro nemocné, tak pro jejich blízké) o diagnóze myelomu otevřeně hovořit s ostatními lidmi velmi obtížné, ale právě „vypovídání se“ může přispět ke zmenšení strachu a pocitů izolovanosti. Mluvit o nemoci s ostatními lidmi vám může pomoci ujasnit si vlastní myšlenky. Také lidé ve vašem okolí často neví, jak s vámi hovořit a chovají se z vašeho pohledu nelogicky. Pokud vy sami toto téma otevřete, může to být úleva pro obě strany. Nezapomínejte ovšem na ostatní běžné věci, o kterých můžete s druhými hovořit, nemluvte jen o své nemoci. Dále uvádíme nejčastější zábrany, které vás mohou od rozhovoru o nemoci odradit. U každé je uveden způsob, jak se s nimi vypořádat.

„Stydím se o tom mluvit, bojím se své reakce“

Může být velmi složité hovořit o něčem, co vnímáte jako trapné nebo za co se stydíte nebo o čem si myslíte, že nezvládnete a projeví se vaše emoce (např. začnete plakat). Pokuste se říct, jak se cítíte (např. stydím se, ale rád bych ti řekl …), následujícímu rozhovoru to může výrazně ulehčit. Postupem času se pro vás tato témata stanou méně obtížná.

„Rozhovor na toto téma mého posluchače rozruší“

Mnozí lidé mají potřebu chránit toho druhého před rozhovorem, který oni sami považují za nepříjemný nebo si myslí, že by druhou stranu uvedli do rozpaků. Mnohdy jde pouze o zbytečné obavy, lidé jsou obyčejně daleko silnější, než je my sami vidíme. Když budete blízkým lidem dlouhodobě zatajovat informace, vaše blízkost se naruší. Vy se totiž začnete z jejich pohledu chovat nelogicky a oni stejně vytuší, že něco není v pořádku. Mohou se začít cítit zmateni, může dojít k nárůstu napětí až zloby a v konečném výsledku mohou bohužel ztratit obě strany.

„Zdá se mi, že nikdy není ten správný čas“

Pro obtížný rozhovor se málokdy najde „správný“ čas. Jenže když budete důležité rozhovory odkládat, budete se cítit nekomfortně především vy sami. Téma vás začne pohlcovat a postupně vám znemožní cítit se volně. Pokud to jde, předem si domluvte čas pro obtížný rozhovor a vyberte místo, kde se budete cítit příjemně.

ÚZKOST A DEPRESE

V takto těžké životní situaci je přirozené, že někteří nemocní a také jejich blízcí zažívají stavy úzkosti, obav a strachu, které mohou přerůst do deprese. Zvládnout všechny změny související s myelomem, jak fyzické, tak psychické, je velmi obtížné jak pro nemocného, tak pro jeho blízké. Hovořte se zdravotníky nebo přáteli o svých pocitech. Je důležité včas rozpoznat počínající příznaky deprese, která se v začátku může projevovat „jen“ jako smutná nálada, občasná nervozita či obavy. Jakmile se přidají potíže se spaním, záchvaty úzkosti, podrážděnost nebo ztráta zájmu o okolí a vše trvá týdny, je nutné vyhledat odborníka. I když jsou chvíle, kdy se cítíte dostatečně optimisticky, může dojít k náhlé, neočekávané a výrazné změně. Neměli byste se za své pocity stydět nebo se cítit provinile. Lékař vám může s úzkostmi nebo depresemi pomoci pouze tehdy, když o nich ví. Existuje mnoho způsobů, jak tyto stavy zvládnout. Může jít o rozhovor, různé doplňkové metody (např. relaxace, meditace apod.), nebo vám mohou být na různě dlouhou dobu ordinovány léky. V některých případech stačí pouze krátkodobé užívání léků na zvládnutí nejsilnější emoční reakce a po jejím ustoupení není potřeba léky dále užívat.

SEXUALITA

Občas se v období zjištění diagnózy mohou změnit i vaše intimní vztahy. Vy nebo váš partner můžete cítit menší potěšení z milostného života. Jedním z důvodů může být silná fyzická únava a potom samozřejmě nejste schopni po nějaký čas intimitu fyzicky prožívat. Stres a úzkost mohou také způsobit snížení sexuální touhy nebo díky těmto projevům začnete na sex nahlížet jako na zcela nedůležitý v době, kdy se necítíte dobře. Také některé léky mohou tlumit sexuální touhu. Jestli je pro vás milostný život velmi důležitý, mluvte se svým partnerem o tom, jak se cítíte, i když je to pro vás obtížné. Je velmi snadné, aby se jeden z vás (nebo oba) cítil odmítnut, když se milostný život změní nebo přeruší. Je důležité, aby zůstala zachována vaše vzájemná blízkost. Domluvte se se svým partnerem, jaká úroveň intimity je pro vás oba v danou dobu vyhovující. Nestyďte se o svých problémech hovořit se svým lékařem, sestrou nebo psychologem. Zdravotničtí pracovníci jsou o těchto problémech zvyklí mluvit, i když vám to může zpočátku činit potíže. Někdy může pomoci i medikamentózní léčba.

Zdroj: Jak žít s mnohočetným myelomem. Informace pro nemocné a ty, kteří o ně pečují. Druhé, upravené vydání. Vydala: Česká myelomová skupina, nadační fond; International Myeloma Foundation; 2017. 

Celou publikaci najdete na těchto stránkách (Klub – Publikace CMG).

Jaké změny s sebou nemoc nese?

Život s onkologickým onemocněním se v mnohém podobá jízdě po neznámé cestě: nikdy si nejste jisti, co vás za rohem čeká. Nesmíme zapomínat, že i neznámé cesty lze prozkoumat a na jejich průjezd se alespoň trochu připravit. Děláme to běžně, když někam cestujeme. K dispozici máme mapy, které nám ukazují, kde se nacházíme a kam můžeme dál jet. A kromě map jsou k dispozici i průvodci, lidé, kteří jdou stejnou trasou, nebo kteří tou cestou už jeli před námi a mají celou řadu poznatků a zkušeností. Vědomí toho, co lze očekávat, nám cestu může v mnohém ulehčit. Proto potřebujeme informace a dobré rady.

Doporučení pro komunikaci a hledání informací

• Důvěřujte svému ošetřujícímu lékaři, spolupracujte s ním a nezapomeňte se ptát a pravdivě ho informovat o tom, jak se vám daří.
• Zvažte, zda si před návštěvou svého lékaře nepromyslíte a nenapíšete otázky, na které byste chtěli znát odpověď. Může to snížit hladinu úzkosti a stresu a přispět k co nejlepšímu využití vaší návtěvy.
• Požádejte člena rodiny nebo dobrého přítele, aby na návštěvě u lékaře šel s vámi a jeho odpovědi na vaše otázky včetně toho, co vám lékař bude sdělovat, si poznamenal. Tak si budete moci později, v klidu svého domova, projít podstatné informace a lépe jim porozumnět.
• Buďte trpěliví. Ne všem informacím budete rozumět hned. Až po několika setkáních se svým ošetřujícím lékařem budete mít pocit většího vhledu. Trpělivost je někdy lepší, než chtít vědět toho o svém onemocnění co nejvíce. Mnoho informací vede k zahlcení a pocitům beznaděje.
• Nebuďte ale ani pasivním pacientem, zajímejte se o to, co se s vaším tělem děje a proč, spolurozhodujte o své léčbě.
• Sledujte doporučené a ověřené webové portály, můžete zde najít mnoho užitečných rad. Doporučujte tyto stránky a www.myeloma.cz
• Pokud budete hledat další informace na jiných webových portálech, v článcích, knihách nebo časopisech, mějte na paměti, že mohou mít pouze informační charakter a nemusí se týkat přímo vašeho onemocnění. Především pokud budete hledat obecné informace o onkologickém onemocnění.
• Nejpolehlivějším zdrojem informací je váš ošetřující lékař nebo další experti zabývající se léčbou myelomu.
• Zkuste si v čekárně vyměnit kontakt s některým z pacientů a buďte s ním ve spojení, podělte se o své zážitky, nebojte se ho zeptat na to, co vás zajímá.

Doporučení pro vyrovnání se se změnami v životě

• Žádejte a přijímejte pomoc vašeho okolí, rodiny, přátel, nebojte se říct si o ni, pokud ji chcete. Nebojte se naopak i říct, že případná přílišná péče a starostlivost vám nedělá dobře, svazuje vás a prohlubuje vaše obavy a úzkost.
• Lepší organizace vašeho každodenního života a možnost využití pomoci vašeho okolí vám dovolí mít více času pro sebe a možnost soustředit se na svou léčbu. Nebojte se proto říci si o pomoc svým blízkým.
• Poskytněte si přiměřený čas na přizpůsobení se nové situaci. Nutnost pochopit a přijmout diagnózu a podstoupit následnou terapii, přinesou do vašeho života celou řadu nevyhnutelných změn. To bude vyžadovat čas nejen na přizpůsobení se jim, ale i schopnost podívat se sám na sebe novým způsobem, novým úhlem pohledu.
• I když je to mnohdy těžké, nebojte se každý den pochválit a ocenit. I při drobných úspěších, které považujeme za běžné, se pochvalte. Nechtějte, zvládat všechno jako před stanovením dianózy a nevyčítejte si, že to už nezvládnete. Hledejte radost v maličkostech a radujte se z nich.
• Zůstaňte pokud možno optimističtí, pokuste se navodit ve své duši klid. Pamatujte, že takové vlastnosti, jako je smysl pro humor a upřímnost, jsou velmi ceněny vašimi přáteli a vaší rodinou. I oni jsou totiž hluboce danou situací zasaženi a váš optimismus jim velmi pomáhá být pro vás patřičnou oporou.
• Ačkoliv léčba rakoviny je s to vyvolávat nepříjemné vedlejší účinky, mnoho pacientů dokáže během léčby vést téměř normální život.
• Samozřejmě si musíte vyhradit čas jak pro léčbu, tak i na zotavenou po ní. Pracujte, věnujte se svým zálibám jen tolik, kolik chcete, a snažte se co nejvíc odpočívat.

Doporučení pro zvládání depresivních stavů a úzkosti

• Není příznakem neschopnosti, když někoho požádáte o pomoc, nebo když budete mít pocit, že sami nic nezvládnete. Jakmile druzí pochopí, jak vám je, mohou vám lépe pomáhat. Nebojte se proto o svém stavu s nimi otevřeně mluvit.
• Naučte se dýchat až do svého břicha a v případě pocitů úzkosti se prodýchejte. Dechová cvičení vás může naučit napříkad fyzioterapeut. Požádejte ho také o nácvik relaxačních cvičení.
• Naučte se aktivně zacházet se svým onemocněním, mějte neustále chuť do života a nepodléhejte smutku a skepsi ani v těch nejsložitějších situacích.
• Zůstaňte pokud možno aktivní. Fyzická aktivita a zejména pohyb vytváří pro vaše tělo potřebnou energii. Společné aktivity v podobě procházek, setkání a rozmanitých činností jsou důležité v pomoci soustředit se myšlenkově a prožitkově na něco jiného, než je vaše onemocnění.

Doporučení pro rodinné a přátelské vztahy

• Udržujte vzájemně otevřenou komunikaci i o intimních tématech.
• Uzpůsobte nové situaci po vzájemné dohodě rozhodování v rodině a pokuste se změnit svou roli v rámci rodiny, přenést své kompetence na jiné v rámci rodiny tak, aby rodina byla jako doposud zcela funkční. Neváhejte přerozdělit mezi členy rodiny zodpovědnost za jednotlivé činnosti v rámci dělby práce a nebojte se včlenit i případnou sociální pomoc profesionálních sociálních společností (donáška obědů, pomoc s úklidem, s nákupy apod.).
• Zapojte do přerozdělení zodpovědností za chod domácnosti všechny členy rodiny dle jejich možností, dovedností a schopností. Určete po dohodě jednotlivým členům rodiny zodpovědnost za některé oblasti a činnosti v rámci rodinného života, které jste doposud zastával/a vy.
• Mluvte a konzultujte vše otevřeně, nedopusťte, aby měl některý člen rodiny pocit, že se jedná "za jeho zády".
• Pro některé rodiny může být užitečné pravidelně organizovat rodinné schůzky, například i za účasti rodinných přátel.
• Respektujte navzájem své potřeby, mějte pochopení k projevů frustrace nebo hněvu.
• Pokud je váš zdravotní stav dobrý, nevyhýbejte se společenským akcím a událostem jak v kruhu rodiny tak v širším kruhu přátel či známých. V rámci rodinného kruhu můžete vše přizpůsobit potřebám nemocného.
• I když váš partner ví, jak moc vám na něm záleží, nezapomeňte mu to také občas říct.
• Poskytovat "nevyžádané rady" mohou každému člověku daleko více uškodit než pomoci. Buďme raději pozornými posluchači než "vyhledávači" a " sdělovatelé" nejrozmanitějších "zaručených rad".
• Nikdy nejednejte s ošetřujícím lékařem nebo jinými odborníky za zády svého nemocného partnera. Nenuťte ho podstupovat vyšetření u dalších a dalších "zaručených" odborníků, pokud je jeho léčba odpovídající.
• Akceptujte rozdílné názory v rodině ve vztahu k péči o nemocného. Vždy respektujte jeho potřeby, názor a přání.
• Snažte se řešit všechny situace společně. Řešte, co řešit jde a nesnažte se vyřešit, co řešitelné není.

Doporučení pro zvládnutí vztahu lékař - pacient

• Nemějte od vztahu lékař - pacient nereálná očekávání. Lékař není všemocný a nedokáže dělat zázraky. Je zodpovědný za vaši léčbu a vy jste zodpovědný/á za dodržování jeho pokynů a doporučení.
• Mělo by jít o partnerský vztah dvou lidí: odborníka a laika, který ústí ve spoluodpovědnost za léčbu.
• V případě, že se chcete ujistit, zda jste správně porozumněli tomu, co vám lékař vysvětlil či doporučil, shrňte na závěr rozhovooru, to, co vám říkal. Pokud se vyjádříte nepřesně, lékař by měl dovysvětlit.
• Nebojte se jakkoliv ujistit, že jste pochopili správně.
• Před kontrolou u lékaře si připravte své otázky a napiště si je. Váš rozhovor se může odvíjet daleko rychleji a přesněji.
• Také je vhodné si před návštěnou lékaře sepsat jaké léky užíváte, v jaké gramáži a kolik tablet ještě doma máte. Lékař tak může lépe posoudit, jestli potřebujete recept.
• Pokud si píšete deník nebo si zapisujete změny svého zdravotního stavu, vemte si tyto poznámky s sebou. Můžete tak přesněji lékaři povědět, co vás v uplynulých dnech trápilo a přesněji popsat svůj stav a pocity.

Sám sobě psychologem

• Pokud delší dobu prožíváte stavy úzkosti, izolace, deprese nebo stresu nebo se vám zdá, že pro vás váš život ztratil smysl a budete propadat beznaději, rozhodně požádejte o pomoc odborníka - svého ošetřujícího lékaře a psychologa.
• Pamatujte, že z postupů a doporučení můžete po konzultaci s psychologem vybírat to, co je vám vnitřně blízké. Pokud nejste s postupem, který vám váš psycholog nabízí srozumněni, vždy můžete volit jiného odborníka.
• Některé nemocnice - především fakultní - mají k dispozici své psychology, kteří se často specializují na různé problematiky a také na různé postupy práce. Je pak na vás, abyste po konzultaci s ošetřujícím lékařem vybrali vhodnou osobu.
• Mnoho pocitů frustrace, beznaděje a deprese je způsobeno faktem, že nemůžete vykonávat činnosti, na které jste byli doposud zvyklí (nemůže chodit do zaměstnání, musíte se přechodně vzdát svých koníčků, nejste schopni uklidit, uvařit, postarat se o rodinu, apod.). Netrapte se tímto stavem, většinou je přechodný. Pokuste se na celou situaci nahlížet jako na možnost dělat stejné věci jinak.

Nejsem si jistý, zda se chci setkávat s ostatními pacienty

• Prohlédněte si webové stránky pacientské organizace (tyto stránky), nástěnky, přečtěte si klubový časopis. Při návštěvě na ambulanci se zeptejte lékaře nebo sester na jeho názor. Případně je požádejte o kontakt na pacienty, kteří jsou členy pacientské organizace a promluvte si s nimi o jejich názoru. V klidu domova se můžete rozhodnout, zda máte o tento typ společenských setkání zájem.
• Ujasněte si, co od takových setkání očekáváte, pokud se chcete dozvědět informace o mnohočetném myelomu, o možnostech rehabilitace, o sociální problematice, ale také se odreagovat, setkat se s lidmi, kteří řeší podobné problémy jako vy, popovídat si vážně i nevážně, potom jsou klubová setkání tím pravým místem.

 

Zdroj: Malinová, L. a kol. Psychologická podpora pro pacienty s mnohočetným myelomem a jejich rodinné příslušníky. Praha. říjen 2009.

Celou publikaci najdete v pdf podobě na těchto stránkách, viz Klub-Klubové publikace.

     

Mluvit o nemoci s blízkými

Slovo "nádor, rakovina" vyvolává silné pocity a představy. Zpočátku se může zdát být těžké o diagnóze otevřeně hovořit, ale právě "vypovídání se" může přispět ke zmenšení strachu a pocitů izolovanosti. Mluvit o nemoci s ostatními lidmi může pomoci ujasnit si vlastní myšlenky a je zvláště užitečné, když  přemýšlíte o možnosti léčby. Nezapomínejte ale na ostatní běžné věci, o kterých můžete s druhými hovořit, nemluvte jen o své nemoci. Níže jsou uvedené myšlenky, které vás mohou od rozhovoru o nemoci odradit. U každé je uveden způsob, jak se s nimi vypořádat.

"Stydím se o tom mluvit"

Může být velmi složité o něčem otevřeně hovořit, když je vám to trapné nebo se stydíte nebo si naopak myslíte, že uvedete do rozpaků svého posluchače. Vyslovením nahlas, že se stydíte, se může následující rozhovor velmi ulehčit. Když o těchto věcech otevřeně mluvíte, postupně se téma pro vás stane méně obtížné.

"Rozhovor na toto téma mě (nebo mého posluchače) rozruší"

Po tom, co vám byl diagnostikován myelom, může být rozhovor na toto téma příliš obtížný. Záleží nyní jen na vás, jestli jste ochotni případné rozrušení akceptovat. Vaše rodina i přátelé se mohou cítit zmateni, protže se vždy snaží dělat vše pro vaše dobro a bylo by proto pro ně snažší vědět, co se děje. Očekávané napětí nebo pocity zloby mohou být horší než samotný rozhovor.

"Zdá se, že nikdy není ten správný čas"

Možná nikdy nebude ten správný čas pro obtížné diskuse, ale  když budete důležité rozhovory odkládat, můžete cítit, že vás téma pohlcuje a znemožňuje schopnost se uvolnit. Předem si domluvit čas a příjemné místo na rozhovor může celkovou situaci ulehčit.

Informování ostatních lidí

Informovat přátele a rodinné příslušníky, že máte myelom, může být skličující, ale to že znají dobře váš stav jim může usnadnit vám dál pomáhat. Seznam těch, které chcete informovat okamžitě a které později, vám pomůže uspořádat si myšlenky. Vyberte si tiché a klidné místo, kde vás nebude nikdo rušit a kde můžete pohodlně posedět (vypněte televizi i rádio). Informujte své blízké pomalu a průběžně se přesvědčujte, že vám rozumí. Místo složitého vysvětlování jim můžete dát k přečtení brožuru o myelomu. Můžete také své nejbližší vzít sebou na návštěvu k lékaři a můžete být o všem informováni současně. Někteří nemocní si dokonce přejí, aby jiné lidi o jejich nemoci informovali právě rodinní příslušníci, protože jim samotným to způsobuje psychické potíže.

Informování dětí

Rozhodnutí, co a kdy říct dětem nebo vnoučatům o vaší nemoci, je velmi osobní záležitost. Může to záležet na věku dětí, vzájemných vztazích v rodině a následcích předpokládané léčby. Někdy rodina považuje za lepší děti neznepokojovat pokud se léčba na nemocném nějak viditelně neprojevuje (např. vypadávání vlasů). Nicméně byste měli být připraveni děti informovat, protože jsou vnímavé ke změnám v okolí a které si mohou začít samy, často nepřesně vysvětlovat. Pravděpodobně je lepší, aby rodiče své děti o nastalé situaci (diagnóza a léčba) informovali. V případě, že si myslíte, že informovat děti by bylo pro vás příliš vyčerpávající, poproste o to svého partnera nebo blízkého příbuzného či přítele. Promluvte si s dětmi v přátelském a pohodném prostředí. Například, jestli jste zvyklí se společně dívat na televizi, využijte čas před tím, než společně zasednete k televizní obrazovce. Využijete-li této běžné situace, může vám to pomoci zbavit se přílišného stresu. Je důležité, abyste se stále snažili zachovávat rutinu každodenního života. Neměňte příliš zavedená pravidla, protože jste nemocní. Nové informace byste měli dětem vysvětlovat v jednoduchých pojmech a nejdůležitější body opakovat. Obrázky nebo grafy pomohou mladším dětem složitější věci lépe pochopit. Průběžně děti informovat o nových skutečnostech vám pomůže zajistit, že se děti cítí zapojeny do nově vzniklé situace a necítí se vyloučeny. Dejte jim čas a možnost se ptát, když se samy zajímají, nenuťte je ale, když o vaší nemoci hovořit nechtějí. Vhodné je také informovat učitele ve škole. Mají-li děti zájem se dozvědět o nemoci více, umožněte jim přístup k tištěným materiálům, odpovídajícím jejich věkové skupině.

Jak komunikovat?

Nemyslete si, že je nutné o všem ihned diskutovat, mějte na paměti, že naslouchání je stejně důležité jako diskuse. Naučte se naslouchat, aniž byste měli pocit, že musíte odpovídat, hledat řešení a za každou cenu se snažit pomáhat. Níže je uvedeno několik myšlenek, které vás mohou zastavit v konverzaci. U každé je uvedeno několik příkladů, jak reagovat.

"Nevím, co říct"

Často nevíte, co je správné a co nevhodné říct. Nemusíte odpovídat na všechny vyslovené otázky. Někdy jen vyslechnutí toho, co nemocného trápí a čeho se bojí, může nemocnému ulehčit. Ujistětě nemocného, že máte zájem jej vyslechnout.

"Nechci probouzet emoce"

Často máme pocit, že city na obou stranách můžeme mít pod kontrolou jen tehdy, když se budeme vyhýbat obtížným a zneklidňujícím věcem/otázkám. Ale silné pocity existují v každém případě a nemocný je potřebuje projevit. Váš laskavý přístup mu určitě pomůže. "Nenávidím, když nic neříká" Nesnažte se za každou cenu vyplnit chvíle ticha "bezděčným klábosením" - ten druhý může chctít chvíli přemášlet. úamatjte, že ne všechna koverzace je slovní: držení se za ruce nebo objdtí může někdy říct více než slova. Jeslti máte pocit, že ten druhý je potichu proto, že je nervózní nebo naštvaný, můžete se opatrně zeptat např. " O čem přemýšlís? nebo Nechceš být chvíli sám?".

Převzato z brožury: "Jak žít s myelomem - informace pro nemocné a ty, kteří o ně pečují". Vydala Česká myelomová skupina ve spolupráci s The International Myeloma Foundation. Brno 2006.

Celou brožuru najdete na těchto stránkách (Klub-Publikace CMG)

 

Mám mnohočetný myelom

Když se řekne „máte onkologické onemocnění"

konkrétně se jedná o mnohočetný myelom. To je situace, které se často lidé po prvních vyšetřeních a náznacích svého lékaře obávají, když přicházejí do ordinace specialisty - hemato-onkologa. Lidé, u nichž byl diagnostikován mnohočetný myelom, často říkají, že byli touto zprávou ohromeni a nebyli schopni slyšet ani vnímat téměř nic z toho, co bylo řečeno potom. Onemocněním, zvláště tímto závažným, se pravděpodobně změní vztah ke světu. Budete si zpočátku klást nevyhnutelné otázky začínající slůvkem „proč" a hledat, často s pocitem marnosti, adekvátní odpovědi. Proč zrovna já? Proč teď? Co jsem komu udělal, udělala? Tento proces kladení otázek a přemítání o vině či nevině je nevyhnutelný, prochází jím většina pacientů. Mnoho pacientů také uvádí, že je trápí pocity úzkosti a beznaděje. Je normální, pokud se budete cítit fyzicky a zejména psychicky špatně, sklesle, nic vás nebude bavit, zajímat, budete se cítit velmi unaveně a to i bez zjevné fyzické námahy. O to více se v prvních chvílích a dnech postarejte o své pohodlí, vy sami si řekněte a s nejbližšími se na rovinu dohodněte, co od nich očekáváte, chcete, co vám vyhovuje. Někteří lidé chtějí o svých potížích, problémech a strastech s někým mluvit, jiní ne. Někteří potřebují mít vedle sebe spřízněnou duši a to pokud možno co nejčastěji, jiní ne. Je to dáno do jisté míry povahou a temperamentem. Jste zkrátka buď více či méně typ introvertní, uzavřený jakoby do sebe nebo více či méně typ extrovertní, kdy chcete a potřebujete fyzicky být a sdílet své obavy s ostatními lidmi. Můžete být rovněž buď více citlivější (používá se i výraz „labilnější"), s výkyvy nálad nebo více citově stabilnější. Psychologie rozlišuje čtyři základní typy temperamentu - typ sangvinistický (citově stabilnější extrovert), typ flegmatický (citově stabilnější introvert), typ melancholický (citově labilnější introvert) a typ cholerický (citově labilnější extrovert). Po počátečním šoku začne většina lidí hledat zdroje informací o své nemoci a rovněž zdroje podpory. V první řadě je důležité pochopit vaše onemocnění, proces diagnostiky a zejména podstatu léčby. Během prvních návštěv u vašeho ošetřujícího lékaře budete muset přijmout celou řadu informací o svém onemocnění, které se vám mohou zdát složité, sdělované ne zcela srozumitelným tzv. lékařským jazykem a jejichž pochopení může být možná obtížné. Nebojte se proto při hovoru svého lékaře zastavit a požádat ho o zopakování informace nebo o její srozumitelnější vysvětlení. Není vaše povinnost ovládat odborné lékařské výrazy, natož jim plně rozumět. Zprvu se vám může zdát, že jste přímo „zahlceni" informacemi, proto vám doporučujeme využít možnosti vzít na setkání s ošetřujícím lékařem člena rodiny nebo přítele, který vás bude nejen podporovat, ale především bude celý rozhovor poslouchat. Tím se zvýší pravděpodobnost zapamatování si většího množství klíčových informací, váš blízký si může dělat v průběhu rozhovoru poznámky, může vám připomenout otázky, na které jste se chtěli svého ošetřujícího lékaře zeptat a později s vámi může mluvit o tom, co bylo v ordinaci řečeno. To všechno může přispět k větší míře pochopení všech informací, které získáte.

Nebojte se ptát a mluvit

Získání správných informací o vaší situaci vám pomůže v následujících dnech učinit patřičná rozhodnutí. Kromě získání informací můžete pomocí otázek a odpovědí snížit míru svých obav a nejistoty a to může být velmi užitečné pro vás a váš vztah s lékařem i zdravotní sestrou při vytváření oboustranného partnerství ve vaší následné péči. Někteří z vás chtějí získat co nejvíce co nejpodrobnějších informací, zatímco jiní chtějí o nemoci vědět co nejméně. Někdo si chce spíše povídat a často snese i velmi otevřenou komunikaci, zatímco jiní si raději vyhledávají informace sami. Doporučujeme při nejbližší příležitosti informovat vašeho ošetřujícího lékaře o tom, jaké informace o diagnostice, léčbě a prognóze svého onemocnění chcete znát a v jaké podobě je chcete slyšet, povídat si o nich nebo si je doma v klidu přečíst. Nebojte se zeptat na vše, co vás uklidní a vnitřně ujistí, že svému stavu rozumíte. Některé z uvedených otázek mohou být vhodné pro vaši inspiraci:

• Co je mnohočetný myelom?
• O jaký typ, druh nemoci se jedná?
• Jak jste nemoc potvrdili (diagnostikovali)?
• Jaké jsou výsledky současných vyšetření a co ukazují?
• Bude potřeba provést další testy a vyšetření? Jaká konkrétně? Jak se budou provádět?
• V jaké fázi je mé onemocnění, a co to pro mě a moji rodinu konkrétně znamená?
• Jaké jsou možnosti léčby?
• Jaké jsou výhledy v krátkodobém a dlouhodobém horizontu?
• Budu muset do nemocnice? Jak dlouhou dobu tam asi budu muset být?
• Budu chodit na pravidelné kontroly? Jak často?
• Jaké jsou možné nežádoucí účinky této léčby?
• Jaká je moje prognóza?
• Budou pro mě platit nějaká omezení v běžném životě?
• Jaké jsou další kroky? Co se bude dál dít?
• Na co se mám já i má rodina připravit?

Absorbovat informace o vašem onemocnění a zvládnout komunikaci s lékařem, je součástí zvládání celého následného procesu. Připravte se na to, že lékař vám poskytne pouze základní informace a vy budete mít tendenci hledat v různých zdrojích informace další. Tato skutečnost může vést až k určitému informačnímu zahlcení. A čím více se budete problematikou zabývat, tím více můžete mít pocity beznaděje, zmaru, úzkosti a možného nezvládnutí. Proto je pro některé z vás lepší vědět a zabývat se jen informacemi podstatnými a klíčovými a nenechat se „převálcovat" množstvím ostatních informací. Jak praví známé přísloví - „někdy je lépe méně než více." Pro jiné z vás jsou další zdroje informací nezbytné pro celkové vnitřní ujištění a „usazení". Pomáhají vám totiž pochopit podstatu onemocnění a vyrovnat se s danou situací. Váš onkolog vám může poskytnout celou řadu zdrojů dalších informací, včetně písemných materiálů. Nebojte se o ně při návštěvě specializované ambulance požádat. Můžete rovněž využít možnosti anonymně zaslat dotaz naší organizaci, která zajistí odpoveď od specialisty: hematoonkologa, psychologa, fyzioterapeuta nebo sociálního pracovníka.

Co přináší výzkum

Celá řada výzkumů prokázala, že ventilování obav a úzkosti formou komunikace, (tedy mluvením, sdílením) s rodinou či přáteli, duchovní podpora nebo aktivity v rámci podpůrné skupiny pacientů a mnohé další vás mohou posilovat citově a dokonce i fyzicky. Mohou tak velmi blahodárně působit na vaši psychiku, protože však ne všichni lidé se snadno otevírají druhým, mohou se pokusit vyjádřit své pocity i jinými způsoby. Důležité je, aby došlo k pocitu vnitřního uvolnění, vhodné jsou např.:

• Zápisy do deníku.

  Jednoduchou formou si zapisujte poznámky ohledně vašeho zdravotního stavu, např. příznaky, dobu kdy nastaly, jejich závažnost, jak jste se cítili apod. Důležité informace pak sdělte při nejbližším setkání svému ošetřujícímu lékaři.

• Malování.

  Pro některé z vás může představovat kresba daleko přesnější vyjádření než psané slovo a zároveň může znamenat určitý způsob relaxace.

• Mluvení s rodinnými mazlíčky např. pejskem nebo kočičkou.

  Občasný monolog s „němou tváří" může být velmi osvobozující, zvláště v okamžicích, kdy neočekáváte radu a pomoc, ale pouze potřebujete ventilovat své nejniternější obavy.

• Čtení.

  Soustředěním se na poutavý životní příběh nebo zajímavé informace netýkající se vaší nemoci, vašeho problému může navodit očekávanou úlevu a opět tak přispět k vaší relaxaci.

• Pobyt v přírodě nebo procházky v prostředí, které je vám příjemné.

Nicméně, i přesto, že jste schopni naplno vyjadřovat své emoce, mohou se u vás projevit pocity velké úzkosti až deprese. Pokud se v takovéto situaci ocitnete nebo vás nezajímají běžné činnosti po dobu delší než pár týdnů, poraďte se se svým ošetřujícím lékařem a nechejte si od něj doporučit psychologickou podporu. Můžete rovněž bez obav a bez objednávání navštívit psychologa v místě svého bydliště či se obrátit na psychologa dotazem na těchto webových stránkách.

Připraveno s využitím textů: Malinová, Ludmila a kol. Psychologická podpora pro pacienty s mnohočetným myelomem a jejich rodinné příslušníky. 1. vyd. Praha: Alive, 2009. 26 s.

Psychické projevy deprese

Deprese a úzkosti nejsou mezi lidmi s onkologickou diagnózou neobvyklé. Lékaři i samotní pacienti se velmi často zaměřují spíše na fyzické projevy v souvislosti s probíhající léčbou než na projevy psychické, a tak nemusí být deprese včas rozpoznána nebo může zůstat nerozpoznána a tím pádem v psychice dlouhodobě nezpracována. V takovém případě mohou mít psychické stavy negativní vliv na celkový výsledek léčby. Člověk sám často neumí posoudit, zda se jeho stav dá kvalifikovat jako deprese či nikoliv.

Jak často se u onkologických pacientů projevuje deprese?

Odhaduje se, že téměř 10% Čechů zažije depresi někdy v průběhu svého života. Deprese se vyskytuje častější u lidí s onkologickým onemocněním a to o 15% až 25% častěji než u lidí s jiným typem onemocnění. Co tedy můžeme označit za depresi? Depresi lze definovat jako prožitek nízké nálady nebo pocity znecitlivění trvající déle než dva týdny, tyto prožitky jsou typické svou celodenní přítomností a to v takové intenzitě, že činnosti, které jste dříve dělali se zájmem, už dělat nechcete, nejste schopni se soustředit na žádnou činnost, trpíte nespavostí, nemáte chuť k jídlu a máte pocit, že nemůžete udělat vůbec nic, abyste se cítili lépe. Pláč každý den po dobu dvou po sobě následujících týdnů, je dalším společným příznakem neléčené deprese. Protože deprese se vyskytuje častěji u lidí s nádorovým onemocněním než u jiných onemocnění, existuje mnoho mylných představ o vzájemné spojitosti a podmíněnosti onkologického onemocnění a deprese. Ne všichni lidé s rakovinou prožívají či dokonce onemocní depresí. Ačkoli při tomto typu onemocnění je naprosto běžné, že jsou lid smutní, frustrovaní nebo dokonce mají na sebe, případně své okolí vztek, neznamená to, že trpí depresí. Deprese se může objevit během prvních dnů po sdělení diagnózy, nebo kdykoliv v průběhu či po ukončení léčby, nejčastěji v případě, pokud se symptomy znovu objeví (relaps). Lidé s mírnější formou deprese obvykle velmi dobře reagují na podporu a přítomnost přátel, členů rodiny, na rozmanité aktivity konané v rámci podpůrné skupiny - ostatních pacientů. Lidé s vážnějšími nebo klinickými projevy deprese obvykle nereagují na povzbuzení a často se jejich chování projevuje ztrátou ambicí nebo zájmu o věci, které byly kdysi pro ně zábavné. Deprese ovlivňuje náladu (např. neschopnost prožívat štěstí, ale převážně melancholii, smutek), myšlení (např. snížení koncentrace nebo vyplavování celé řady negativních myšlenek, nezávisle na naší vůli, včetně myšlenky na sebevraždu), chování (například ztráta motivace) a tělesné funkce (jako je spánek a chuť k jídlu). Klinická deprese je léčitelná s využitím psychologické a psychiatrické péče, léků, nebo kombinací těchto podpor.

Co způsobuje depresi?

Lidé, u nichž je diagnostikováno onkologické onemocnění, prožívají najednou obrovské množství nejistoty a strachu, a musí se vnitřně vypořádat s celou řadou změn v rodinných a přátelských vztazích, s ekonomicko-materiálním zajištěním, se změnou své životní role a v neposlední řadě s mnoha problémy v souvislosti s probíhající léčbou. Toto napětí může samo o sobě vyvolat změny nálady vedoucí k depresi, které ještě mohou posilovat některé léky, které jsou v průběhu léčby užívány či formy terapie, které jsou při léčbě onkologického onemocnění využívány (např. pobyt na transplantačním pokoji). Důležitým faktorem je i samotná osobnost člověka, zejména biologická determinace (podmíněnost), odolnost psychiky a vlastnosti osobnosti. Příznaků typických pro depresi je poměrně široká škála, proto je tak obtížně uchopitelná, může se totiž projevovat jako:

• pocit smutku, bezmoci a beznaděje,
• podrážděnost bez zjevné příčiny,
• pocit viny a bezcennosti,
• snížená schopnost soustředit se (například neschopnost číst noviny),
• snížená schopnost zapamatovat si, uchovat a vyvolat informace z paměti (například, neschopnost zapamatovat si základní fakta a užitečné informace),
• ulpívavé sebevražedné myšlenky,
• sociální stažení (např. nezájem o kontakt s lidmi z širšího okolí i s nejbližšími členy rodiny, nezájem o kontakt s přáteli, kteří jsou spojeni s aktivitou, doposud důležitou a nepostradatelnou),
• plačtivost (např. v situacích, které byly dříve s přehledem zvládány-řešeny, nebo neovladatelný pláč přicházející náhle tzv. bez příčiny).

Dále sem patří i fyzické příznaky, které však nemusí být chápany jako typický příznak deprese, protože vznikají v souvislosti s probíhající léčbou vašeho onemocnění. Patří zde například:

• únava,
• nechutenství,
• pocit neschopnosti vykonat plynule nějakou činnost,
• pocit neschopnosti pohybu,
• neschopnost prožívat radost,
• snížený sexuální apetit až ztráta zájmu o sex.

Jak je možné diagnostikovat depresi?

Před výběrem nejvhodnější možnosti léčby deprese musí odborník (lékař, psycholog, psychiatr) provést řádné klinické vyšetření a patřičné odborné posouzení. Stejně jako existují postupy a diagnostické testy, které jsou nezbytné pro diagnostiku mnohočetného myelomu, existují i specifické postupy a testy používané k diagnostice deprese. Diagnostika klinické deprese spočívá především v rozpoznání a podrobné analýze několika hlavních příznaků např. tzv. „špatné nálady", ztráty zájmu o obvyklé činnosti, neschopnosti prožívat radost, poruch spánku, únavy a výskytu častého pláče bez zjevné příčiny. Rozpoznání příznaků deprese patří jednoznačně do rukou odborníků (psychologů, psychiatrů, lékařů) a nikoliv laiků. Velmi často se stává, především u mírnějších forem deprese, která je spojována právě s tzv. „špatnou náladou", tedy smutkem, nechutí pouštět se do nějaké činnosti, vyhýbání se kontaktu s lidmi apod., že se lidé zdráhají požádat o pomoc. Důvodem k takovému rozhodnutí bývá přesvědčení, že si mohou pomoci sami, domnívají se, že si za změnu své nálady mohou sami a zlobí se na sebe, že se jim nedaří výkyvy svých nálad zvládat tak, jak by si přáli. Tím se ovšem může roztočit pomyslná spirála, ve které je možné velmi jednoduše sklouznout od lehké formy deprese k formám těžším. Bez patřičného ošetření odborníka již při lehké formě deprese, lze v dalších fázích vývoje nemoci vzniklou situaci jen velmi obtížně zvládnout, proto se doporučuje s návštěvou odborníka neváhat. Je důležité si včas připustit myšlenku a plně přijmout fakt, že většina lidí nemůže zlepšit svou náladu bez odborné léčby a podpory.

Jak je možné léčit depresi?

Kombinovaná psychologická a psychiatrická péče a indikace některých léků je primární léčbou pro lidi s těžkou depresí. Pro lidi s mírnější depresí postačuje často pouze terapeutická pomoc ze strany psychologa. Primárním cílem psychologické péče je zlepšit zvládání zátěžových situací a především upevnit nezbytné dovednosti pro řešení problémů, pomoc při hledání podpory a pomoc přebudovat negativní myšlenky. Ačkoli téměř 15% až 25% lidí s onkologickým onemocněním trpí některou z forem mírnější deprese, pouze 2% z nich podstupuje léčení antidepresivy, resp. se u nich vyskytuje závažná forma deprese. Pokud jsou pro léčbu splněny základní podmínky, lékař zvolí nejvhodnější antidepresivum na základě potřeb pacienta, jeho současného zdravotního stavu a jeho celkové anamnézy (historii vývoje choroby). Posuzují se rovněž možné nežádoucí účinky a interakce s jinými léky a proto doporučujeme probrat jak se svým ošetřujícím lékařem/hematoonkologem, tak i se svým psychologem nebo psychiatrem, jaké léky jsou vhodné k užívání.

Domníváte se, že trpíte depresí?

Pokud se na základě výše přečteného domníváte, či si nejste zcela jisti, zda prožíváte depresi, nabízíme vám orientační dotazník. Odpovězte v něm upřímně a pravdivě na položené otázky, zaznamenávejte si, u které otázky odpovíte ano a u které odpovíte ne.

• Dotazník - část A:
  1. Jste nadměrně a neobvykle smutní po většinu dne a téměř každý den po dobu dvou posledních týdnů?
  2. Ztratili jste zájem a radost z věcí, které vás obvykle těšily?
  3. Cítíte se jako bez energie a nadměrně unavení?
• Dotazník - část B:
  1. Ztratili jste svoji obvyklou sebedůvěru nebo se cítíte méněcennými vůči jiným lidem?
  2. Děláte si nadměrné výčitky z maličkostí nebo trpíte pocity těžké viny?
  3. Vnucují se vám myšlenky na smrt nebo sebevraždu?
  4. Ztratili jste schopnost soustředění a rychlého rozhodování?
  5. Máte zpomalené pohyby a reakce nebo jste nadměrně a nepřiměřeně neklidní?
  6. Trpíte nespavostí?
  7. Trpíte nechutenstvím a ubýváte na hmotnosti?

Odpovíte-li kladně alespoň na pět z deseti výše uvedených otázek a jsou-li z toho současně dvě kladné odpovědi z části A, existuje u Vás podezření, že jste ohroženi depresivní poruchou. Doporučujeme vyhledat nejbližší specializované pracoviště klinického psychologa, který může na podkladě dalších rozhovorů a vyšetření rozhodnout, zda se u vás jedná o projevy deprese či nikoliv.

Připraveno s využitím textů: Malinová, Ludmila a kol. Psychologická podpora pro pacienty s mnohočetným myelomem a jejich rodinné příslušníky. 1. vyd. Praha: Alive, 2009. 26 s.

Reakce na stresovou situaci

Každý člověk je jinak osobnostně nastaven. Někdo v životě všechno důkladně promýšlí, než se pustí do řešení úkolů, své city více skrývá, nechce lidi kolem sebe obtěžovat svým trápením či radostí. Jiný zase jedná rychle, snadněji se rozhoduje, rychleji nachází řešení životních situací, své city a pocity ukazuje všem a chce, aby všichni věděli o jeho bolestech a radostech. Oba typy lidí jsou stejně důležité. Ten klidnější, pomalejší je osobnostním typem introverta, ten rychlejší, vzrušivější je osobnostním typem extroverta. Když se objeví tak závažná věc, jako je onkologická nemoc, každý z obou typů se postaví ke zvládání těžké životní zkoušky jinak. V zásadě ale oba nechají rozum stát stranou a jednají emocionálně. Psychická krize je totiž ryze emoční citovou bouří. Každý dospělý jedinec zažil předtím nějaký špatný zážitek a ví, jak se tehdy choval, co pociťoval. Ví to o něm i jeho nejbližší.

V zásadě jsou jen dvě lidské reakce na závažnou životní událost:

• postavit se jí čelem a útočit, najít sílu k boji s nepřízní osudu nebo
• pasivně se vzdát, zavřít se do sebe, nevidět, neslyšet, utéct před problémy.

Každý z nás, ať introvert, či extrovert, dostal již při narození do vínku napořád stále jednu a tutéž reakci - bude buď celý život útočit, nebo utíkat. Přitom neznamená, že extrovert je útočník a introvert se stahuje z boje. To, jak se budeme chovat v krizi, také záleží na síle naší vůle a motivaci překonávat překážky a být vnitřně psychicky silný člověk. Když se objeví těžká, nebezpečná nemoc, první psychickou krizovou reakcí je ŠOK, šoková reakce. Šok je směs negativních emocí jako jsou úlek, strach, rozlada, překvapení, pocit zaskočení, zmatek a okamžitá ztráta logického myšlení.

• Introvert zůstává navenek klidný, ale v duši se celý jakoby zastaví, ztuhne, znehybní. Kdo jej nezná, řekne si - to je ale „pašák", jak klidně a hrdinsky se postaví k takové těžké zprávě, on se z toho dokáže dostat sám. Omyl.
• Extrovert ve stejné situaci reaguje prudce navenek, pláče, gestikuluje, viditelně se zhroutí, všichni kolem mu spěchají na pomoc a možná si řeknou - to je chudák, musíme mu pomoci, je tak křehký. Omyl.
• Oba typy pacientů se cítí strašně, ale jinak reagují, konají - jeden dovnitř, druhý navenek.

Šok přestavuje první stupeň tzv. "psychické bolesti", šok netrvá dlouho. Po něm zůstává v každém jediná otázka: PROČ? Proč já, proč ne zlý soused, co jsem udělal špatného, proč mne osud tak trestá? Dostatečně vysvětlující odpovědi na Proč? se zvláště u mnohočetného myelomu nikdo nedočká. A tak vypuzujeme otázku Proč? všelijak.

Odkud se TO vzalo?	stále hledáme příčinu
Ne! To není pravda!	zapuzujeme fakta
Jsem vinen?	jsme v dimenzi viny a trestu
Ach, já nešťastný!	objevuje se sebelítost
Co bude dál?	otázky bez odpovědi
To je můj konec!	svěšená ramena v bezmoci a beznaději

Zlost

Představuje další stupeň psychické bolesti, kterou pacient prožívá. Člověk se v jisté chvíli léčby dostává do stavu, kdy začne mít velký vztek, zlost na své tělo, že jej zradilo, na své nejbližší, že mu nerozumějí, na zdravotníky, že jsou zdraví, že mu lžou, že jej trápí nebo že jej ohrožují. Zlost může trvat velmi dlouho, může být neodclonitelná a je pro pacienta bezesporu nebezpečná. Psychická zlost je negativní projev odporu pacienta vůči svému zdravotnímu stavu.

Strach, fobie

Představují už velkou psychickou bolest, fyzicky je poznáme poměrně rychle. Člověk je bledý, chvěje se, má zrychlený dech, buší mu srdce a pokud si změnří krevní tlak, tak je zvýšený. Obecně můžeme říci, že mladý člověk je strachem více ohrožen, silněji jej prožívá, protože neprožil v životě dosud tolik špatného a jeho představivost ho zavaluje děsivými obrazy budoucnosti. Starší člověk má více životních zkušeností, déle prožitý život, strachem nemusí být tolik ohrožen. Fobie je pak nepřiměřeně silný a trvalý strach. Fobie především ruší spánek, je popisována jako svíravý, úzkostný stav, ze kterého lze jen těžko vystoupit.

Stres

Stres představuje další stupeň na škále psychické bolesti. I když potká člověka mnohokrát za život v souvislosti s onkologickým onemocněním je v mnoha případech trvalým průvodcem od okamžiku sdělení diagnózy. Stresovou krizovou situací pak můžeme mpopsat jako ztrátu dosavadního spokojeného života v důsledku objevení se nemoci. Za stresové situace můžeme považovat okamžiky, když:

• hledáme informace o chorobě,
• jdeme na lékařskou kontrolu nebo na hospitalizaci,
• uvědomujeme si, že život s myelomem je doživotním stavem,
• zemře nám známý spolupacient a při dalších negativních zkušenostech.

Strach ochromuje, ale stres může paradoxně nastartovat obranné psychické reakce. Strach je nežádoucí pro naši psychiku, stres může nastartovat cestu z krizové psychické situace.

Úzkost (anxieta), panika

Není lehké vypátrat, co je úzkost, přichází nečekaně, nepředvídatelně a působí pacientovi obrovské potíže hlavně v mnohých tělesných orgánech - to je tak zvaná somatická odezva na psychickou úzkost. Pokud úzkost trvá delší dobu, může se z ní bez léčby vyvinout trvalý psychopatologický stav, kterým je panická porucha. Člověk, který se těžce vyrovnává s realitou onkologického onemocnění, mnohokrát zažívá náhle vzniklé bušení srdce, svíravou bolest na hrudníku, pocity dušení, závratě, mnohdy se cítí intenzivně teď a nyní ohrožen na životě. Má pocity dřevěných nohou, je opocený, bledý, třese se, je schvácený a vyčerpaný. Úzkostné, panické rychle nastupující stavy jsou prognosticky pro každého pacienta nepříznivé.

Deprese

Projevuje se déle než dva měsíce zcela změněnou náladou, bývá doprovázena právě úzkostí. Člověk v depresi je sklíčený, trudnomyslný. Cítí trvalou intenzivní nepopsatelnou úzkost, osamění. Nedokáže smysluplně pracovat, dělá mu problémy zvládat aktivity, které zvládal dříve bez problému a neumí se těšit z toho, co jej dříve těšilo. Jeho myšlení se zpomaluje, mimika obličeje vymizí, rysy ztuhnou, člověk zcela zapomněl, co je radost, sex, touha, potěšení. Ztrácí zájem o cokoliv. Když jej budeme chtít z jeho stavu vytrhnout, setkáme se od něj s nezájmem a citovým chladem.

Deprese je nazývána také apatií, neradostností.

Deprese jako reakce na potíže s léčbou mnohočetného myelomu je tak zvaná reaktivní deprese. Reaktivní deprese se rozvíjí velmi rychle a má jasný začátek, provokujícím momentem je oznámení přítomnosti nemoci. Člověk v depresi se v naprosté většině z tohoto život ohrožujícího stavu nedostane svou vlastní mocí. U každé položky vyjmenovaných psychických bolestí je NUTNO myslet na tzv. osoby podpůrné (rodinu, přátele, známé), které mohou trpět naprosto stejně a intenzivně jako pacient!

Zdroj: Adam, Z., Maisnar, V., a kol. Mnohočetný myelom, jak včas rozpoznat tuto nemoc a jak s ní žít. Informace pro nemocné a jejich blízké. 3. přepracované a doplněné vyd. Brno: MÚ, 2009. 73 s. ISBN 987-80-210-4680-1.

Psychické projevy úzkosti

Úzkost a pocity úzkosti jsou dalšími typickými projevy spojenými s onkologickým onemocněním a je potřeba odlišit je od deprese, především od jejich lehčích forem. Je třeba si uvědomit, že každé sdělení týkající se onkologického onemocnění může vyvolat pocity úzkosti. Do jisté míry je i každá návštěva lékaře- hematoonkologa spojena s prožitky úzkostí - co mě čeká, co se dozvím, čeká mě dobrá nebo špatná zpráva? Jak se vyvíjí mé onemocnění? Co mi asi lékař sdělí? Některé z příznaků úzkosti mohou být podobné příznakům deprese, s různými rozdíly v intenzitě prožívání a frekvenci jejich výskytu. Příznaky úzkosti zahrnují širokou škálu příznaků od těch nejmírnějších až po těžké, vyskytující se v krátkých epizodách, mající rychlý start a průběh (akutní), nebo setrvávající v čase (chronická). Typické příznaky akutní úzkosti trvají krátkou dobu, jedná se většinou o bušení srdce nebo zrychlený srdeční puls, může dojít ke zvýšení krevního tlaku, bolestem na hrudi, dušnosti nebo pocitům dušení. Dále se může projevit záchvatovité pocení, zimnice či vnitřní třes, velmi častá je nevolnost, průjem, změna chuti k jídlu až bolesti břicha. Doprovodným faktorem bývá strach. Symptomy chronické úzkosti trvají mnohem delší dobu. Vyskytovat se může pouze jeden symptom, ale také kombinace více z těchto příznaků:

• nadměrné starosti,
• neklid,
• svalové napětí,
• nespavost,
• podrážděnost,
• únava,
• neschopnost soustředění,
• neschopnost rozhodování.

Co způsobuje úzkost?

Lidé trpící úzkostí v souvislosti s diagnózou mnohočetný myelom často říkají, že strach ze smrti je jejich hlavní starostí a obavou. Úzkost však může být rovněž způsobená strachem z návratu příznaků onemocnění nebo obavami ze ztráty kontroly nad svým životem a budoucností. V každém člověku se velmi individuálně, podle jeho způsobu životního stylu a každodenní zátěže, odrážejí prožitky, obavy a strachy, které se mohou bez patřičné pomoci časem změnit v bolest. Rovněž se mohou rozvinout obavy až strach ze závislosti na nějaké konkrétní osobě nebo osobách či strach z opuštění.

Jak rozpoznat úzkostné stavy?

Pokud se na základě výše přečteného domníváte, či si nejste zcela jisti, zda prožíváte úzkost, nabízíme vám dva orientační dotazníky, které vám mohou napovědět, zda trpíte úzkostí. První dotazník orientačně detekuje úzkost v obecné rovině, spíše jako typ panické poruchy nebo jiné formy fobie, druhý dotazník pracuje s možností přítomnosti posttraumatické stresové poruchy.

• Dotazník první - panická porucha:
  1. Objevil se u vás opakovaně jeden nebo více z těchto příznaků: bušení srdce, bolest na hrudi, pocity dušení, závratě, pocit mdlob či pocity neskutečnosti, které nevedly vašeho ošetřujícího lékaře ke stanovení diagnózy a následného léčení?
  2. Vyvolala tato situace ve vás pocity strachu z umírání, ze ztráty sebeovládání nebo strach ze zešílení?
  3. Objevila se tato situace opakovaně během jednoho měsíce?

Pokud jste odpověděli na všechny tři otázky kladně, je pravděpodobné, že trpíte panickou poruchou či jinou formou úzkosti - např. agorafobie nebo jiné formy fobie. Vyhledejte, proto nejbližší specializované pracoviště klinického psychologa, který může rozhodnout, zda se u vás jedná o poruchu úzkosti či ne.

• Dotazník druhý - posttraumatická stresová porucha:
  1. Byli jste vystaveni či přítomni životu ohrožující situaci, nebo situaci, která narušila tělesnou či duševní integritu vás či jiných osob?
  2. Vyvolala tato situace ve vás pocity strachu, hrůzy a bezmoci?
  3. Vrací se vám na mysl stále myšlenky na tuto hrůznou situaci (během dne, v noci)?
  4. Cítíte se neustále vybuzení, podráždění?
  5. Vznikly po této události potíže s koncentrací a se spánkem?
  6. Objevují se u vás tendence vyhýbat se lidem a situacím, které by mohly vyvolat tyto děsivé vzpomínky?

Pokud jste odpověděli na tři a více otázek ano, je pravděpodobné, že trpíte posttraumatickou stresovou poruchou. Vyhledejte, proto nejbližší specializované pracoviště klinického psychologa, který může rozhodnout, zda se u vás jedná o tuto poruchu.

Jak zacházet s úzkostí?

Každá úzkost má zpravidla svou vyvolávající příčinu. Určením příčiny vaší úzkosti může ošetřující lékař nabídnout nejvhodnější formy intervence, velmi často používanými formami jsou např. relaxační techniky nebo poradenství.

Relaxační techniky

Následující relaxační techniky mohou pomoci kontrolovat příznaky úzkosti. Některé z nich lze provést s minimálním vedením, zatímco jiné vyžadují pomoc terapeuta či rehabilitačního pracovníka. Mezi základní patří:

• cílené dýchání,
• svalová relaxace,
• meditace,
• biofeedback,
• jóga resp. některá jógová cvičení a zejména různé typy jógového dechu.

Poradenství a podpora

Mnoho psychoterapeutů je vyškoleno pro práci s lidmi, kteří mají strach a někteří z nich se specializují výhradně na práci s onkologickými pacienty. Možností jak pracovat je velké množství, někteří pacienti upřednostňují individuální terapii, jiní dávají přednost skupinové terapii, kde se mohou učit od jiných lidí a poskytovat si tak vzájemnou podporu. Pokud máte zájem o tento typ pomoci, zeptejte se svého lékaře/hematoonkologa nebo sestry na specializované ambulanci, koho by vám vzhledem k vašemu stavu doporučili navštívit.

Připraveno s využitím textů: Malinová, Ludmila a kol. Psychologická podpora pro pacienty s mnohočetným myelomem a jejich rodinné příslušníky. 1. vyd. Praha: Alive, 2009. 26 s.

Psychické a emocionální změny

V době diagnózy mnohočetného myelomu mnoho lidí začíná přemýšlet o sobě, o rodině, o životě a o smrti a to často velmi osobitým způsobem. Proces objevování vlastní smrtelnosti spojený navíc s celou řadou emocionálních a psychických změn, může u celé řady pacientů život a náhledy na něj významně změnit. Není neobvyklé, že se může objevit některý z níže uvedených prožitků.

• Pociťovaný nedostatek kontroly nad sebou a svým životem.
• Smutek, jako jedna z emocí představuje stav nálady, která je opakem radosti. Smutek vzniká jako reakce na událost, která se vás nepříjemně dotýká, tedy v tomto případě reakce na zjištění, že jste nemocní a vaše nemoc je závažná. Smutek většinou rychle odeznívá, pokud tomu tak není, potom může dlouhodoběji prožívaný smutek plynule a nepozorovaně přejít až v depresi.
• Strach, je emocí, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Doprovázejí ho typické projevy, jako je zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku, někdy husí kůže. Jde o normální reakci na skutečné nebezpečí nebo ohrožení, která má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo k útěku před ním. Kde to není možné, tam se často strach mění na agresi. Strach může mít různé stupně podle intenzity prožívání od prosté obavy nebo bázně, které lze překonat snadněji až po intenzivněji pociťovanou hrůzu, děs nebo zděšení. Strach je třeba odlišovat od úzkosti, která má zpravidla delší trvání a nemá jasné zacílení - člověk trpící úzkostí nedokáže přesně vyjádřit, čeho se bojí. Strach jako emoce je velmi snadno přenosný, a pokud prožíváte strach v souvislosti se svým onemocněním, je naprosto přirozené, že tato emoce se přenáší i do vašeho nejbližšího okolí.
• Beznaděje. Jedná se o psychický stav pocitu bezmocnosti (nemám moc nad sebou).
• Frustrace. Typicky se rozvíjí v situaci, kdy se něco důležitého nepovede a v nejbližší době ani není šance to napravit, protože to už prostě není možné, anebo v tom brání něco, s čím si nelze poradit. Projevuje se jako pocit zmaru z nemožnosti něčeho dosáhnout nebo uspokojit některou ze základních potřeb. Frustrace je stav závažného neuskutečnění potřeb, které jsou vysoce individuální. Například pro někoho může být frustrující přestávka před dalším cyklem chemoterapie, pro jiného čekání na výsledky vyšetření a pro dalšího oznámení výsledků vyšetření, zatímco pro jiného je to úleva. Frustrace se může projevit i v důsledku opakovaného odmítnutí nebo z výzvy, která přesahuje schopnosti daného člověka. Další důležitý faktor představuje frustrační tolerance, tedy míra osobní odolnosti jedince. Ač může být dvěma lidem stejná situace skutečně nepříjemná, ten s vyšší mírou frustrační tolerance ji snáší nepochybně lépe. Pokud tomuto stavu čelíme častěji, frustrační tolerance se zvyšuje. Postupně začneme rozdělovat věci na podstatné (velké), na nichž nám skutečně záleží a na nepodstatné (malé), kvůli nimž nemá smysl se rozčilovat. Frustraci lépe snáší dospělí než děti nebo starší osoby. Frustrující situace se také mnohem lépe překonává, pokud se v tomto stavu ocitne více osob. Člověk pak nemá pocit, že je na vše sám. Pokud frustrace trvá delší dobu, může se z ní stát deprivace tj: strádání, což je už závažný psychický stav, který může negativně poznamenat další vývoj jedince. Pokud jedinec ztrácí smysl života, jedná se o existenciální frustraci, která může vést až k pokusu o sebevraždu. Tento krajní stav se dá samozřejmě léčit za pomoci odborníků.
• Změna ve způsobu, jakým člověk přemýšlí o sobě a o své budoucnosti.

Vedle těchto negativních prožitků se u vás mohou projevit také pozitivní změny a to nejen v myšlení, ale především ve vašich postojích, např.:

• ocenění odolnosti svého těla,
• pocity klidu, smíření,
• pocity chuti bojovat, nevzdávat se,
• víru, že je možné nemoc zvládnout,
• optimismus a hledání pozitivních okamžiků ve svém životě,
• těšení se na každý nový den,
• pocity vděčnosti,
• povědomí o konečnosti života, a z něj plynoucí pocit ocenění a snahy užít si nyní život naplno,
• pocity pozitivního posunu v prioritách a v životních hodnotách.

Doporučení pro vyrovnání se s životními změnami

Pro psychické vyrovnání se se změnou ve vašem životě v důsledku onemocnění mnohočetným myelomem existuje několik doporučení, která člověku pomáhají žít s pocitem „kontroly nad situací". Zde je malá nabídka.

• Diskutujte se svým ošetřujícím lékařem o všech negativních dopadech vaší léčby na váš psychický i fyzický stav, na váš eventuální vzhled apod., buďte na případné změny připraveni, mějte jasno v tom, co jsou a jak vypadají vedlejší účinky vaší léčby.
• Žádejte a nebojte se přijímat pomoc vašeho okolí, rodiny, přátel, řekněte si o pomoc, pokud ji chcete. Nebojte se však také říci, že případná přílišná péče a starostlivost vašich blízkých vám nedělá dobře, svazuje vás a prohlubuje vaše obavy a úzkost.
• Snažte se co nejvíce si zorganizovat váš každodenní život a využívejte možnost pomoci vašeho okolí. To vám umožní mít více času na sebe a může posílit vaše soustředění se na své uzdravení. Nebojte se proto říci si o pomoc svým blízkým.
• Poskytněte si přiměřený čas na přizpůsobení se nové situaci. Proces učení přijmout diagnózu a podstupující léčbu přinesou do vašeho života celou řadu změn. To vyžaduje čas nejen na přizpůsobení se jim, ale i schopnost podívat se sám na sebe novým způsobem, novým úhlem pohledu. Nebojte se každý den pochválit a ocenit, jak skvěle svoji novou situaci zvládáte, nevzdáváte se a věříte si.
• Promluvte si s ostatními, kteří prožívali a prožívají podobné situace. Mnohokrát rozhovory s ostatními pacienty, či účast na rozmanitých akcích pacientské organizace a prožitky s lidmi, kteří byli ve stejné situaci, vám mohou poskytnout více porozumění k přijetí vašeho onemocnění a více naděje.
• Zůstaňte pokud možno optimističtí, pokuste se navodit ve své duši klid. Pamatujte, že osobní vlastnosti, jako je smysl pro humor a upřímnost jsou velmi ceněny vašimi přáteli a vaší rodinou. I oni jsou totiž novou situací hluboce zasaženi a váš optimismus jim velmi pomáhá v jejich úsilí být vám odpovídající oporou.
• Nebojte se požádat o pomoc psychologa, pokud budete prožívat delší dobu pocity úzkosti, izolace, deprese nebo stresu, či se vám bude zdát, že život pro vás ztratil smysl a budete propadat beznaději. Pamatujte si, že psycholog vám neuškodí, neublíží, ale naopak pomůže. A taky věřte, že psycholog pracuje v rámci podpory s převážně duševně zdravými lidmi a bát se jakýchkoliv srovnání a klišé ve smyslu „jdu k psychologovi" rovná se „jsem blázen", je výmysl a předsudek.
• Zůstaňte pokud možno aktivní. Fyzická aktivita a zejména pohyb vytváří pro vaše tělo potřebnou energii. Společné aktivity v podobě procházek, setkání a rozmanitých činností jsou důležité v pomoci soustředit se myšlenkově a prožitkově na něco jiného, než je vaše onemocnění.

Připraveno s využitím textů: Malinová, Ludmila a kol. Psychologická podpora pro pacienty s mnohočetným myelomem a jejich rodinné příslušníky. 1. vyd. Praha: Alive, 2009. 26 s.

Deprese a její léčba

Publikováno v září 2011, Bulletin-klubový časopis Autor: MUDr. Alena Večeřová-Procházková, psychiatr a psychoterapeut, Praha Depresi je lepší nemít. Nicméně současné poznatky svědčí pro to, že s depresivní reakcí se většina dospělé populace během života alespoň jedenkrát setká. Obecně se jedná o výsledek frustrace potřeb jedince, na úspěchu při realizaci předpokládaného záměru. Obvvykle tedy jde o zaskočení a zklamání z toho, že jedinec nemůže kontrolovat všechny aspekty života a došlo k tomu, že nezvítězil a nedosáhl uspokojení podle svých představ a potřeb či přání. Tato depresivní reakce je vrozenou lidskou výbavou a jejím původním smyslem bylo ochránit organismus před zkratkovitým jednáním v době emočních krizí. Je ovšem rozdíl mezi depresivní reakcí a depresí jako onemocněním. Depresivní epizoda jako nemoc je v současné době považována za smrtelnou a smrtící chorobu, která je v počtu úmrtí celosvětově na 4. místě za kardiovaskulárními nemocemi, onkologickými nemocemi a úrazy. Deprese je třetí nejčastější příčinou pracovní neschopnosti ve vyspělých zemích. Mnoho lidí se ale doposud brání nálepce psychiatrického pacienta i tomu, že psychiatr nebo psychoterapeut bude "měnit jejich osobnost" (což nedokáže psychiatrie ani psychoterapie). Mnoho nemocných trpí tzv. "larvovanou depresí", tedy forou deprese, při které se projevují především příznaky napodobující různá tělesná onemocnění, ovšem bez příslušných nálezů v doporoddných vyšetřeních (např. bolesti zad, žaludku, bušení srdce apod.). Řada pacientů si také sama v sobě překvalifikuje smutek a nedostatek energie na negativní charakterové vlastnosti (lenost, nedostatek vůle atd). Leckdy se také stává, že pokud už sám pacient pochopí, že není v pořádku a je depresivní, označí jej za lenocha jeho příbuzní, kteří mu vymlouvají léčení a doporučují, ať se vzchopí a nevymýšlí si. Deprese má nejčastěji tyto snadno vystopovatelné příčiny (v prvém plánu):

• Smutek ze ztráty.
• Interpersonální konflikty.
• Změny životních rolí.
• Komunikační dovednosti.

V případě deprese, kterou doprovází chronické, závažné např. i onkologické onemocnění se často jedná o kombinaci více vlivů. U onkologicky nemocných dochází k mnoha ztrátám - v prvé řadě ztrátě životního konceptu, člověk se často musí vzdát svého pracovního postavení, obvyklé výkonnosti i některých svých rolí v rodinném systému, protože jej plně zaměstnává nemoc a její léčba. Významnou roli hraje také prožitek strachu o život a strachu z bolesti. Deprese znamená:

• Poškození fyzického, emocionálního a spirituálního zdraví.
• Poškození schopnosti pracovat.
• Poškození rodinných a sociálních vztahů.
• Snížení kvality života, nejistotu, úzkost a strach.
• Opakované a dlouhodobé lékařské konzultace a zákroky.

Co nemocným k jejich zdravotnímu stavu nepřispívá je kombinace onkologického onemocnění a deprese. Obě onemocnění vyvolávají typické biochemické změny v mozku, které se v tomto případě kombinují. Lidé trpící chronickým onemocněním často onemocní depresí až v 50%. Na druhé straně si zase většina depresivních nemocných stěžuje na bolesti v různých částech těla. Prožitky bolesti a deprese se i díky biochemickým neuromediátorům v mozku (nervový přenašeč, slouží k šíření podráždění nebo vyvolání určité reakce) navzájem zesilují. Je prokázáno, že v průběhu depresivní poruchy se snižuje práh bolesti (bolest prožíváme dříve a intenzivněji). Konkrétně je v organismu například zvýšená koncentrace substance P, která je neuromediátorem bolesti jak v periferním, tak v centrálním nervovém systému. Substance P se podílí na reaktivitě centrálního nervového systému na stres. Bolest vyvolává v našem organismu stejné procesy jako stres. Přítomnost bolesti, bez ohledu na to, zda má původ v tělesném onemocnění, je u deprese prognosticky nepříznivá. Bolest je markerem chronicity deprese, nedostatečné úzdravy, častých relapsů a horší odpovědi na farmakoterapii. Deprese má své následky nejen v tom, že se nemocný cítí psychicky "pod psa", ale ovlivňuje to i jeho pracovní výkon a také fungování ve vztazích. Je známo, že pokud je mezi opicemi v tlupě jeden depresivní, ostatní se pokoušejí jej utěšovat láskyplným chováním. Pokud ale deprese trvá dlouho a na utěšování nereaguje, depresivní opici ostatní vyženou, aby jim nekazila atmosféru v tlupě a tato opice pak následně bez tlupy zahyne. Podobně ničivé důsledky má deprese na vztahové pole lidí. Rozvinuté depresivní onemocnění je právě z těchto důvodů nutné léčit. Příznaky deprese Vedoucími symptomy jsou smutná nálada, únava, nevýkonnost, pocit odtržení od vlastních pocitů zejména od možnosti prožívat radost (anhedonie). V našich zemích typicky zůstává smutná nálada "nepřečtena" a hlavním steskem lidí bývá únava a poruchy spánku (pozdní usínání nebo naopak časné probouzení bez pocitu osvěžení). Únava a poruchy spánku patří mezi typické znaky deprese, kam se dále řadí ještě úbytek nebo přírůstek hmotnosti, nechutenství nebo naopak žravost (typická je spotřeba cukru "sugar craving"), nedostatek zájmu o sex. Typické známky deprese:

• Zřetelná ztráta zájmu a potěšení.
• Malá emoční reakce na kladné podněty.
• Ranní probouzení o 1-2 hod dříve než obvykle, výrazná spavost či naopak neschopnost usnout.
• Typické projevy (únava, smutek) jsou výraznější po ránu.
• Objektivně prokázaný psychosomatický útlum (zpomalené jednání).
• Ztráta chuti k jídlu a úbytek na váze (zhruba 5% za 4 týdny) nebo naopak žravost a s ní související přírustek hmotnosti.
• Zřetelná ztráta libida.

Alarmujícím příznakem jsou sebevražedné úmysly, po kterých pátráme vždy, když se u nemocných projevuje tíseň nebo proti sobě namířená potlačovaná agresivita a sebeobviňování. Sebevražedné jednání je většinou vyústěním procesu, který prochází jednotlivými stádii. Začíná nejčastěji jako úvahy o smyslu života vůbec, poté o smyslu vlastního života, pocitu, že by bylo lepší nebýt. V dalším vývoji se mohou objevit myšlenky na sebevraždu, kterým se ještě jedinec aktivně brání, dále konkrétní plánování a poté samotný pokus o sebevraždu. Před samotným sebevražedným pokusem může dojít ke zklidnění, kdy jedinec přestává o svých plánech mluvit a stav může paradoxně působit dojmem, že už je vše "v pořádku". Časovým kritériem pro diagnózu deprese je trvání obtíží v délce 14 dnů. Akutní hospitalizace na psychiatrickém lůžku se stává nutností v těchto případech:

• Při delším trvání neléčené deprese.
• Při zanedbávání péče o sebe a zanedbávání hygieny.
• Při nespavosti více než tři noci.
• Při sebevražedných úvahách a riziku sebevražedného jednání.
• Pokud je v anamnéze uveden předchozí pokus o sebevraždu.
• Pokud je člověk výrazně zpomalený nebo nekomunikuje.

Jak jsem již zmínila, nemocní často k lékaři přicházejí s tím, že jsou unaveni, plačtiví nebo nemohou spát a zejména v případě onkologicky nemocných je hned jasné, že je to "od nervů". Okamžité zklidnění a rychlé výsledky přinášejí benzodiazepiny (skupina léků řazených mezi psychofarmaka), jako například Neurol nebo Xanax či Oxazepam a Diazepam, oblíbený je také Lexaurin. Tato léčiva však nemají antidepresivní efekt, proto jsou výsledky jejich působení a úleva krátkodobé. Tyto léky mají také potenciál pro vznik závislosti, což nemocného nutí k užívání léku několikrát denně a zvyšování dávky - během několika týdnů. Tyto léky jsou tedy vhodné pouze jako léčba přídatná, podpůrná, ne jako léčba hlavní. Samotné by se tyto léky měly používat maximálně 5 až 7 týdnů. Pokud do této doby nedojde ke zlepšení psychického stavu, je nutné nasadit antidepresiva a benzodiazepiny pomalu a postupně, tzv. řízeně vysadit během 3 týdnů, aby se zabránilo propuknutí odvykacího stavu. Malé dávky benzodiazepinů lze používat jako tzv. podpůrnou krizovou medikaci dlouhodobě, ne denně. Podobná pravidla platí také pro užívání hypnotik, léků na spaní, kam patří např. Hypnogen nebo Stilnox. Biochemickou podstatou rozvoje deprese je to, že mozek najednou přestane vyrábět dostatek neurohormonů, které způsobují pocit spokojenosti, štěstí a chuti do života nebo jakékoliv činnosti, tedy jde především o nedostatek serotoninu a noradrenalinu. Nedostatečná výroba těchto látek způsobuje nerovnováhu a narušení výroby dalších neurohormonů a dochází tak k hlubokému rozvratu biochemie v mozku a tak k ovlivnění fungování celého těla. Je nutné předem říci, že antidepresiva do organismu nepřinášejí žádnou látku, která by působila proti depresi, jak to například dělají antibiotika, která zabíjejí nežádoucí mikroorganismy - bacily a bakterie. Antidepresiva způsobují - tedy většina z nich to, že serotonin a noradrenalin, kterých je v mozku vyrobeno nedostatečné množství, nejsou odbourávány a působí tak na mozkových spojích opakovaně, takže si zpětnovazebné regulační smyčky vlastně "myslí", že se těchto látek vyrobilo víc a rovnováha mezi výrobou navzájem na sobě závislých neurohormonů se postupně upravuje. Tento proces je velmi pomalý, první výsledky se dostavují po zhruba 3 týdnech podávání antidepresiv a hojení metabolismu mozku po prodělané depresi trvá obvykle 6 až 12 měsíců, kdy je možné antidepresiva pozvlolna vysadit nebo alespoň podstatně snížit jejich dávku. Samotná antidepresiva se dělí podle chemické příbuznosti a také délky používání v klinické praxi do tzv. generací. V současné době jich máme 5 a u dalších probíhá klinický výzkum. Účinnost I. generace antidepresiv byla odhalena náhodně během výzkumu léků proti astmatu zhruba v 60. letech 20 století. Jednalo se tzv. tricyklická antidepresiva, podle chemické stavby molekuly účinné látky. Léky měly řadu vedlejších účinků a řadu kontraindikací. Dříve byla považována za léky "první volby", nyní jsou až na třetím místě (pro nežádoucí účinky). V současné době jsou některé z těchto léků stále na trhu, například amytiptylin, postupně ale od jejich používání nástává odklon a jsou vyhrazeny pro léčbu těžkých depresivních stavů. II. generace antidepresiv byla odvozena od generace první, molekuly léčiv měly podobnou chemickou stavbu, jednalo se o tzv. heterocyklická antidepresiva. Léky byly mnohem lépe snášeny, jejich používání bylo pohodlnější a některé se rovněž používají až do dnešní doby. Tricyklická a heterocyklická antidepresiva

• Lze využít i jejich vedlejších účinků (zejména u I. generace mimo jiné navozující zklidnění, anticholinergní efekt - působí proti přenosu na mozkových spojích).
• Jsou účinné v léčbě nádorové i nenádorové, neuropatické bolesti, bolesti zad, fantomové bolesti a chronické tenzní bolesti hlavy.
• Mechanismem účinku je blokáda zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu, tedy neuromediátorů, které potlačují působnost receptorů bolesti.
• K významným kontraindikacím patří: astma bronchiale, převodní poruchy, hypertrofie prostaty, glaukom s uzavřeným úhlem.
• Nežádoucí účinky: suchost v ústech, zadržování moči v močovém měchýři s nemožností vymočit se, ileus způsobený obrnou střevní svaloviny, pocit těžkých končetin, snažší rozvoj záchvatu u lidí s epilepsií, poruchy zaostření oka, anticholinergní účinky (delirium u starších osob).

Převrat v léčbě deprese však přinesla 90. léta 20. stol a příchod tzv. III. generace antidepresiv, tzv. SSRI. Název SSRI je odvozen nikoli od chemické stavby molekuly, ale od mechanismu účinku - blokátory odbourávání serotoninu (selective serotonine re-uptake inhibitors). Mezi základní výhody patří vysoká účinnost při minimálním množstvím nežádoucích účinků. Kromě toho mají podpůrný vliv na imunitu - snižují produkci prozánětlivých cytokinů. Dále mají neurotrofní efekt, podporují synaptogenezi aneuroplasticitu, tedy procesy, které směřují k obnově fyziologického fungování mozku. Kromě deprese SSRI velmi dobře ovlivňují také úzkostné až panické stavy, vnucující se opakované myšlenky, vtíravé vzpomínky, zvýšenou podrážděnost, hněvivé výbuchy, zhoršenou koncentraci. Mezi SSRI patří citalopram, fluoxetin, fluvoxamin, paroxetil, sertralin, escitalopram. Mezi krotkodobé nežádoucí účinky těchto léků patí především nevolnost, zvracení, průjmy, křeče v břiše a bolesti hlavy. K dlouhodobým nežádoucím účinkům jsou řazeny hlavně poruchy erekce, ejakulace, orgasmu a tvorba mléka v prsou u žen i mužů (velmi vzácně). Zvláštní místo v této generaci zaujímá tradozon, který blokuje zpětné vychytávání serotoninu a zároveň sám sobě blokuje běžné nežádoucí účinky SSRI. Má významné anxiolytické účinky (snižuje úzkost) a zlepšuje nespavost a intenzitu nočních děsů. Mírní agresivní chování. Čtvrtou generaci představují SNRI - inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu, podobně jako uvedená první generace. Nemají přitom nežádoucí účinky, které doprovázely tricyklická a heterocyklická antidepresiva. Dobře tlumí deprese, úzkosti, paniky, fobie. Všechny léky této skupiny se vyznačují krátkým vylučovacím poločasem, další výhodou je nízké riziko farmakokinetických interakcí a proto se mohou používat u samoticky nemocných, krofmě nemocncý s vysokým krevním tlakem a arytmiemi, do této skupiny patří venlafaxin, milnacipran a duloxetin. Nežádoucí účinky jsou rozděleny do dvou skupin na nežádoucí účinky serotoninové (zvracení, bolesti břicha, průjem, nespavost napětí, sexuální dysfunkce) a nežádoucí účinky noradrenalinové (neklid, úzkost, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku). Zváštním lékem ve čtvrté generaci je bupropion, který neovlivňuje serotoninový systém, ale ovlivňuje fungování noradrenergního a dopaminergního systému. Má prokázaný účinek na rezistentní depresi a úzkost. Z nežádoucích účinků se může objevit bolest hlavy, neklid, nespavost, riziko záchvatovitých projevů. Za pátou generaci je považován mirtazapin, který má poněkud jiný mechanismus účinku, neblokuje zpětné vychytávání noradrenalinu ani serotoninu. Zároveň blokádou postsynaptických S2 a S3 receptprů sám sobě blokuje rozvoj nežádoucích serotoninových účinků. dále působí značně antihistaminově, což se projevuje zejména ve spektru nežádoucích účinků (zvýšená spavost, únavnost, zvýšená chuť k jídlu), má příznivý účinek při nespavosti a dráždivosti. Zvláštním antidepresivem je také tianeptin, který je zcela zvláštní tím, že vychytávání neuromediátorů ze synapse (štěrbinové spojení mezi výběžkem nervové buňky a další nervovou buňkou) naopak podporuje a přesto působí antidepresivně. Obvykle se používá s velmi dobrým výsledkem u krizových stavů. Odpůrci klasických "západních prášků" dávají často přednost antidepresivnímu působení třezalky. Třezalka je ale považována za antidepresivum se slabší účinností, navíc má řadu nevhodných interakcí s léky na další nemoci. Novinkou na trhu je antidepresivum na bázi melatoninu - hormonu spánku, agomelatin. Nemá prakticky žádné nežádoucí účinky ani interakce s jinými léky. Doporučuje se podávání u depresí s nespavostí. U řady pacientů ale paradoxně provokuje nespavost a neklid, nepatří tedy zatím mezi léky první volby. Psychoterapie v léčbě deprese Nutné je zpracování psychosociálního stresu, nahromaděného vzteku a zklamání, vyčerpání, únavy a obvykle nedostatečné péče o svou spokojenost. V akutní depresi je vhodná především tzv. kognitivně-behaviorální psychoterapie, která zahrnuje zejména získání kontroly nad myšlením. Vnáší do pacientova života sebeřízení a sebekotrolu. Vede k uvědomování myšlenkových vzorců a vzorců v chování, které vedou k depresivní sebekritice, nacvičuje se prozitivní myšlení a asertivní způsoby sebeprosazení. Obvyklou součástí je také nácvik relaxace. V pozdějších fázích psychoterapeutické práce přichází ke slovu psychoterapie zeměřená na vztahy, dynamická a hlubinná psychoterapie, které se věnují mapování a reflexi sebetrestajícího se uspořádání osobnosti, vysokým nárokům na sebe, obvykle jsoucích ruku v ruce s určitým sebeznevažováním a zanedbáváním péče o sebe. Léčení deprese tedy musí být komplexní a zahrnovat farmakoterapii, psychoterapii, socioterapii a často i spirutuální pomoc.