Cyklistika je mým velkým koníčkem
Související 18.12. 2014
Příběh pana Josefa
Velkou část svého pracovního života jsem působil ve funkci vedoucího servisu pro opravy osobních vozidel. Jako každý jiný jsem měl běžné starosti. V zaměstnání jsem trávil v průměru deset hodin denně, protože jsem musel zajistit, aby byli zákazníci spokojení a opravy byly provedeny kvalitně a včas. Má práce se mi stala rovněž koníčkem, v mládí jsem se s nadšením věnoval motorizmu. Jezdil jsem po celé republice na závody motorek jako mechanik motokrosového, později velice úspěšného, plochodrážního jezdce. Ten se bohužel při závodech v zahraničí zabil. Už v té době mě občas bolela záda, ale vždy po krátké léčbě pominula a vše bylo v pořádku. Vždycky jsem si říkal, že to je spíše od nachlazení, když jsem prostydl při opravách aut a při závodech.
Mým velkým koníčkem je cyklistika a s partou kamarádů jsem se ve volném čase věnoval jízdě na horském kole. Občas jsem se zúčastnil nějakého závodu. Kolo bylo mým koníčkem od mládí. Nejdříve jsem jezdil na silničním (horská nebyla), poté jsem zakoupil kolo horské. Při závodech jsem se vždy umisťoval někde ve středu celého závodního pole bez rozdělení do věkových kategorií. Na jaře roku 2006 jsem si půjčil motokrosovou motorku, abych zavzpomínal na mládí, a lehce jsem upadl, z mého pohledu nic závažného. Jen při zvedání motocyklu mne píchlo v zádech. Protože to nebylo pro mne nic neobvyklého, nevěnoval jsem tomu pozornost. Během léta se bolest stupňovala. Navštěvoval jsem jako vždy ortopedickou ambulanci. Bolest však neustupovala, proto jsem ještě zkusil dva fyzioterapeuty. Avšak ani ti mi nepomohli.
Postupně jsem už kvůli bolesti zad nemohl jezdit ani na kole. Moji kamarádi mi radili, co všechno mám zkusit. Jeden z nich řekl o mých problémech svému synovi, který jako lékař pracuje ve VFN v Praze Střešovicích. Ten mi na konci léta zařídil vyšetření na magnetické rezonanci (MR). Vyšetření proběhlo o víkendu. V pondělí mi lékař telefonoval a ptal se, zda jsem v práci a ptal se, jak se cítím. Nakonec mi doporučil, abych šel domů a pokud to jde, že by bylo nejlepší, kdyby mě někdo odvezl. Dále mě informoval, že na MR zjistili nějaký problém s páteří a že mě zítra ráno čekají ve VFN na neurologickém oddělení. Na závěr doporučil, abych cestu do Prahy absolvoval nejlépe vleže.
Byl jsem samozřejmě zaskočen a nechal se do Prahy od kolegy odvézt. Po formalitách na příjmu jsem šel na prohlídku na neurologii. Tam mi bylo bez obalu oznámeno, že mám rozpadlý obratel a páteř mi drží tzv. „na přírodu“ díky svalstvu. Dále mi lékař řekl, že nemám vyhráno, protože i když jsem v nemocnici, stačí nějaký neopatrný pohyb a mícha se může přerušit. Hned jsem se také dozvěděl všechny možné důsledky této situace. Byl jsem hospitalizován a každou chvíli k mému lůžku přišel některý z lékařů a kladívkem klepal do kolen nebo mě lechtal na chodidlech. Měl jsem hýbat palci u nohou. Lékaři odcházeli a kroutili hlavou. Ptal jsem se na důvod a odpověď zněla: „to jste neviděl své snímky z MR“. Tato situace mne velice vyděsila a hlavou se mi honily lecjaké myšlenky včetně pomyšlení, že budu odkázán na invalidní vozík.
Ještě tentýž týden jsem byl operován. Pamatuji si, že po probuzení z narkózy jsem hýbal palci u nohou, což mne utvrdilo, že se operace zdařila. Byl jsem seznámen s nálezem histologie, že se jedná o myelom (MM). Přestože ve VFN jsem byl spokojen s lékaři i s personálem, rozhodl jsem se zahájit léčbu onemocnění v FN Plzeň. S nahrávkou výsledků MR jsem navštívil onkologii v Plzni. Zde mi lékař ve velmi příjemném rozhovoru a s humorem sdělil, že se v onkologii jedná vlastně o „dětskou nemoc“. Jelikož jej znám jako zákazníka z mého zaměstnání a on zná moje dřívější cyklistické aktivity, použil toto přirovnání jako výraz pro velice úspěšné výsledky v léčbě. Byl jsem poslán ještě tentýž den na hematoonkologické oddělení a paní doktorka mi vše vysvětlila. Obdržel jsem knížku s popisem léčby a za dva dny nastoupil na první dávku chemoterapie.
Léčba probíhala v souladu s popisem v knížce včetně autologní transplantace kostní dřeně. V přestávkách mezi cykly jsem chodil do práce, která mi chyběla a na krátké procházky s manželkou. Byl jsem přeřazen do plného invalidního důchodu. Po transplantaci jsem trávil čas na chatě. Pomalu jsem začal nabírat sílu a začal se shánět po novém, celoodpruženém kole. Kamarádi z naší cyklistické party mě hodně podporovali a pomohli mi s jeho koupí. A tak jsem začal po dvou měsících znovu jezdit. Začínal jsem opravdu pomalu, ale moc to nešlo, síla chyběla. Dával jsem si proto splnitelné cíle. Dnes dojedu k lesu, zítra zkusím dojet až ke krmelci a tak dál až do doby, kdy jsem zase získal svalovou hmotu a pomalu se rozjížděl. V současné době, kdy jsem už několik let v plné remisi, se snažím na nemoc vůbec nemyslet. Jsem schopen jezdit vyšší objemy kilometrů a za rok ujedu asi 2 500 až 3 000 kilometrů na horském kole. Jezdím také na sjezdových lyžích a na běžkách. Moje ošetřující lékařka má pro moje aktivity pochopení. Vloni jsem byl s kamarády týden v Hřensku a procestovali jsme větší část Saského Švýcarska. Letos máme v plánu projet Českou Kanadu.
Chodím na pravidelné kontroly, denně cvičím asi 15-30 minut dle knížky „Pět Tibeťanů“, několik cviků s činkami a několik kliků a věnuji se koníčkům. A ještě jednu radost mám, protože se nám v mezidobí rodina trochu rozrostla, tak se těšíme z pěti vnoučat. Mohu pouze poděkovat všem lékařům, kteří mě zase vrátili do plnohodnotného, běžného života. Děkuji také kamarádům, že společně chodíme na výlety, jezdíme na kole a na lyže. A samozřejmě chci poděkovat manželce, která se mnou prožívala celou léčbu a že to občas nebylo vůbec snadné.