Přeji hodně sil pro boj s naší společnou nemocí

Související 4.1. 2018

Příběh pana Rudolfa II 

Jmenuji se Rudolf, narodil jsem se před 69 lety na vesnici asi jako jeden z posledních doma (ne v nemocnici). Potom jsem se s rodiči přestěhoval do malého města ve středních Čechách, kde jsem prožil nádherné dětství až do svých patnácti let. Velmi rád jsem četl, provozoval sporty jako kopanou, lední hokej, lehkou atletiku, tenis a podobně. Byl jsem poměrně úspěšný. V hokeji jsme vyhráli krajský přebor, ve finále jsme porazili Mladou Boleslav a získali první výkonnostní třídu v dorostu. Jako perličku chci uvést, že jsme si s mým nejlepším kamarádem půjčovali jedinou hokejku a vsítili jsme celkem 5 gólů a to stačilo na vítězství. Ve fotbale to bylo podobné a když Sokol Neveklov prodával travnatou plochu Viktorii Žižkov, hrály se benefiční zápasy a my jsme jejich dorost porazili. Dal jsem jim 3 góly a následně jsem od nich dostal nabídku k přestupu. Protože jsem se dostal na Střední ekonomickou školu se zaměřením na zahraniční obchod v Resslově ulici v Praze, šlo všechno hladce – Sokol Neveklov dal souhlas. Snad bych měl uvést, že jsem byl stále zdravý až na nějakou chřipku či angínu. V Praze jsem bydlel po různých internátech.

Tady došlo k určitým změnám, našel jsem si řadu jiných zájmů a postupně sport šel stranou a provozoval jsem ho pouze na amatérské úrovni. Být to dneska, snažil bych se asi víc při dnešních příjmech sportovců. Zdraví mi stále fungovalo, ani na střední škole jsem nebyl nemocný, pouze jednou se nám nechtělo do školy, tak jsme si vymysleli otravu starou sekanou a nemuseli jsme na písemku. Školu jsem ukončil maturitou. Jelikož jsem technický antitalent, vybral jsem si Pragoexport, který se zabýval vývozem a dovozem spotřebního zboží. Nastoupil jsem do skupiny hraček, které se staly mým osudem na celý život.

Po krátké praxi v Pragoexportu jsem nastoupil dvouletou vojenskou službu. Bylo to výborné, protože díky znalosti němčiny jsem se dostal ke spojařům a odposlouchával na hranici v Klenčí pod Čerchovem (byl jsem přímo na Čerchově) německé vojáky. (telefonní hovory, dálnopis).

Měl jsem štěstí a odchytil jsem prý jako první ve Varšavské smlouvě chystané cvičení Němců a Američanů Schwarzer Seelöwe. A byl z toho opušťák na Vánoce. Byl jsem na vojně v letech 67 – 69, takže jsem zažil i vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vysílali jsme ještě dost dlouho po jejich vpádu jako Svobodné Domažlicko. K nám se radši nepustili, protože nevěděli, kde je přesně hranice s Německem.

Po vojně jsem se vrátil do Pragoexportu, kde jsem byl do roku 1980. To jsem byl poslán na delegaturu do Maďarska, kde jsem byl s celou rodinou. Narodil se nám tam druhý syn. V roce 1984 jsme se vrátili do Čech a já jsem nastoupil do devizového odboru, později do funkce jeho vedoucího. V Pragoexportu jsem si udělal zkoušky z angličtiny, francouzštiny, z Maďarska jsem dost ovládal maďarštinu (hrozný jazyk s úplně jinou logikou než ostatní běžné jazyky), ze španělštiny jsem se dostal plavně do italštiny a při cestách do Jugoslávie jsem pochytil srbo-chorvatštinu. Jazyky mě vždy bavily a během zaměstnání se mi velmi hodily. V devizovém odboru jsem mimo jiné řešil tzv. zamrzlé pohledávky v Nigerii, Sýrii, Sierra Leone, Iráku apod. Vesměs jsme byli úspěšní a za určité disážio jsme peníze dostali domů. Byla to velmi zajímavá práce. Naši zákazníci v těchto zemích dodávky zaplatili v domácí měně, ale centrální banky neměly dostatek volných měn, a proto hledaly nejrůznější záminky, proč nemohou volnou měnu poukázat. Mou úlohou bylo vždy obejít zákazníky, sehnat od nich „chybějící“ dokumenty, předat je do centrální banky a potom čekat na výsledek. Ty dokumenty se v centrální bance opakovaně „ztrácely“ a museli jsme ta kolečka absolvovat i několik let po sobě. V Nigérii jsem například zažil pokus o převrat plukovníka Babangidy. Demonstranti napadali policisty, protože ti předtím několik civilistů zabili. Já jsem šel po Azikiwe Street, kde byli všichni naši zákazníci, proti proudu demonstrantů, které před sebou tlačili policisté, ale musel jsem tam, protože na druhém konci na mne čekal nigerijský řidič. Lidi na mě křičeli: „jsou tam policajti“, ale já tam musel dorazit. Oči plné slzného plynu, v ruce kufřík, ale jinak v pořádku. Oba jsme byli šťastní, jak já i řidič.

Později jsem se náhodou seznámil s jedním Jugoslávcem, jenž dělal pro švýcarskou firmu, která chtěla těžit v Nigérii ropu a naše tamní pohledávky v domácí měně se jí hodily. Dali jsme jim jako Pragoexport plnou moc k jejímu vyzvednutí a potom jsem byl týden v Ženevě, kde jsem si to pěkně užil. A za 40% disážio byly peníze doma. Sierra Leone jsme řešili ve spolupráci s ČSOB. V Sýrii v té době stavěl Strojimport mlýny v Homsu a vyplácel syrským dělníkům mzdu v domácí měně, kterou získával za USD. Ve spolupráci s naším delegátem jsme u centrální banky v Damašku domácí měnu vyzvedli, převezli 300 km přes poušť a předali pracovníkovi Strojimportu. Strojimport nám potom doma převedl volnou měnu. Když jsem to v podniku řekl GŘ, dostal jsem vynadáno ale i finanční odměnu. Jak říkám bylo to dost zajímavé a kreativní, neustále jsme museli něco vymýšlet.

Po revoluci v roce 1989 jsem se vrátil do obchodu s hračkami a zajišťoval jejich vývoz. Když došlo ke zrušení monopolu ZO, snažili se zástupci o přímý kontakt a spolupráci s výrobními podniky. Mně se dařilo výrobu přesvědčovat, aby zůstala pod křídly Pragoexportu a proto mě časem zlanařil německý zástupce k sobě, abych však přivedl výrobní podniky s sebou. Což se mi podařilo a v Německu jsem strávil dobrých 7 let, kdy jsem cca týden objížděl partnery v Německu a jeden týden jsem v Čechách a na Slovensku kontroloval, jak běží výroba, aby se dodržely dodací termíny a kvalita zboží. A to jsem byl stále zdráv až na nějakou chřipku, kterou jsem vykurýroval přes víkend. Později došlo ve vedení německé firmy ke změně, když starý pán předal žezlo svému zeti a ten neměl obchodního ducha a postupně firmu opustili jak němečtí partneři, tak i naše výrobní podniky. Proto jsem i já jako většina pracovníků firmu opustil a přešel jsem do nově vzniklé české společnosti a přivedl Němce i československou výrobu k ní.

Nakonec jsem v roce 2001 založil vlastní firmu R K s trade, spol. s r. o. a provozoval obchod na „vlastní triko“. Přibral jsem zajímavý sortiment zahradních dekorací, králíkáren, psích bud, altánů, pergol, ptačích budek apod. Šlo to docela dobře hlavně do Německa, Rakouska, Belgie.

V roce 2011 jsem odešel do starobního důchodu a stále zdráv. Za celou pracovní kariéru jsem zameškal pro nemoc v práci 14 dní. Později jsem nastoupil jako recepční do jednoho pražského hotelu a teprve tam jsem začal pociťovat bolesti v zádech a zhoršenou chůzi. Jednou v sobotu jsem se doma složil na zem a nebyl schopen vstát. Odvezla mě sanitka do nemocnice a tam byl při operaci zad zjištěn mnohočetný myelom. Po úspěšné dvojnásobné operaci zad (mám kolem celé páteře sešroubované dvě titanové tyče) ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady jsem vzápětí musel na další operaci, protože došlo k perforaci divertiklu a musela mi být zavedena stomie, která později po půl roce byla opět vnořena. Jelikož jsem chtěl být „dokonalý“, podstoupil jsem další drobné operace jako výměnu očních čoček a operaci karpálních tunelů na obou rukách. Zároveň probíhala léčba MM chemoterapií (8 cyklů) a dobře to na mě zabralo až na kompletní odchlupení a ztráty hmotnosti na 77 kilo, což mi vůbec nevadilo, ba právě naopak. Potom jsem si užíval rehabilitaci v Lázních Bělohrad a VRU Slapy.

V roce 2016 došlo k relapsu MM a začala další léčba Revlimidem, což je úplná pohádka. Zabírá na mě fantasticky, všechny sledované hodnoty mám v normě až na mírnou chudokrevnost, což můj hematolog MUDr. Petr Pavlíček připisuje ordinovaným kortikoidům. Jsem nyní v 8 cyklu.

To už jsme v současnosti. Paráda.

Nyní z jiného soudku. Od jara 2016 jsem bojoval o průkaz ZTP. V první fázi mně přiznali TP a tak jsem spustil svoji korespondenci s Úřadem práce a MPSV. Byl jsem úspěšný, musel jsem však před zdravotní komisi, která uznala můj zdravotní stav a přiznala mi ZTP trvale. Paráda. Tímto bych chtěl vzkázat všem myelomistům, aby ve svém případném boji s institucemi neumdlévali a dovedli ho do zdárného konce ke své spokojenosti. Bojujte za svá práva a své oprávněné nároky.

V žádném případě bych nechtěl, aby moje vyprávění vyznělo jako vychloubání, jak jsem úspěšně prošel svým životem, i já jsem zažil řadu nezdarů, ale na ty člověk radši brzy zapomíná a v paměti si drží jen to lepší. Já nyní žiju v pohodě, chodím o dvou francouzských holích, ale nestěžuji si, ještě mě čeká někdy brzo operace levé kyčle a pak snad budu spokojený.

Velký dík musím vyjádřit své manželce Jitce, která vždy stála na mé straně a pečlivě se o mě starala. Stejné poděkování patří rodinám mých dvou synů, které mi poskytují různé služby, když to potřebuji, například mě vozí autem po doktorech a lázních.

Nesmím zapomenout také na své lékaře – MUDr. Pavlíčka a doc. MUDr. Skálu-Rosenbauma Ph.D. Dnešní medicína v Čechách je na vysoké úrovni jak po stránce odbornosti, tak i přístrojové vybavenosti. Myslím, že bych tu bez jejich pomoci a celkové péče už vůbec nebyl. Tisícerý dík.

Nyní opravdu končím a přeji všem hodně sil pro boj s naší společnou nemocí.

Rudolf

Publikováno v prosinci 2017, Bulletin-klubový časopis.