V mnohém mi pomohla víra
Související 18.12. 2014
Příběh paní Milady
V životě jsem prožila mnoho náročných situací, které jsem musela „ustát“. Byla jsem požádána, abych svůj životní příběh napsala a tak jej zde laskavým čtenářům předkládám.
Po skoro dvaceti letech klidného a žádnou větší zkouškou nezatíženého manželství se stalo, že nám zemřela 17letá dcera. Byla zdravá a plná energie. Ještě tři týdny před smrtí přeplavala brněnskou přehradu z Kozí Horky na Sokolák a zpět. Pak odjela s gymnáziem na chmelovou brigádu, kde ji postihlo zauzlení střev, byla operovaná a dvě hodiny před naším příjezdem zemřela na náhlé srdeční selhání. Byla to moc těžká rána. Tehdy jsme se jako široká rodina velmi semkli, též všichni naši přátelé nám pomáhali tuto velkou bolest unést. Uvědomovali jsme si, že nesmíme propadnout zármutku, protože máme ještě syna, pro kterého musíme žít.
V roce 1998 však přišla další životní zkouška. Můj manžel onemocněl rakovinou žaludku a bylo nezbytné mu celý žaludek odebrat. Byl nesmírně statečný. Zvládal i jíst určitý repertoár jídel a jeho stav se po roce natolik zlepšil, že jsme na opakované naléhání našich přátel cestovali do Toronta a měli možnost uvidět úžasné přírodní krásy Kanady. Později se však u manžela objevily metastázy. Střídavě pobýval na Žlutém kopci a doma, kde jsme o něj se synem pečovali. V roce 2000 manžel náhle zemřel.
Musela jsem s pomocí Boží posbírat všechny své síly, abych mohla dál sloužit svým pacientům jako zubní lékařka. Práce mně hodně pomáhala, stejně jako oboustranně dobrý vztah s pacienty, jelikož jsem byla na jednom pracovišti více než 25 let a mnohdy jsem znala celé rodiny se všemi jejich radostmi a problémy. Po několika letech jsem se začala chystat do důchodu, protože i moje sestra onkologicky onemocněla a i přes velmi dobrou péči její rodiny bylo potřeba někdy „zaskočit“, či ji v nemocnici doprovázet, protože nebyla z Brna. Po nějaké době se i její čas naplnil. Já jsem již své rozhodnutí odejít do důchodu nezměnila, říkala jsem si, že si odpočinu, budu cestovat atd. Vše jsem řádně ukončila a praxi předala jinému lékaři.
V létě 2005 jsem podnikala výlety s přáteli i s příbuznými po vlastech českých, podél řeky Oslavy apod. Občas mě jen vrtalo v hlavě, proč mě bolívá pravé rameno, myslela jsem, že od ruksáčku. Pak se bolest sváděla na moji profesi, přece většinu zubařů bolívá v zádech a pravé rameno. A tak se to svádělo na ledacos a rameno bolelo stále více. Ke konci roku jsem věděla, že tento stav už nelze bagatelizovat, sotva jsem hýbala rukou a měla velké bolesti. Teprve pak se rozběhlo vyšetřování. Neurologie, RTG, ortopedie, punkce z postiženého místa a odborníkům bylo záhy vše jasné, byla stanovena diagnóza mnohočetný myelom s rozsáhlou osteolýzou v pažní kosti. Jsem velmi šťastná, že se mé léčby ujal velmi empatický a v problematice orientovaný lékař, řídil ji a po několika měsících chemoterapie, radioterapie a následné autologní transplantaci dosáhl zhojení patologické fraktury bez operace a zavápnění ložiska. Postupně mně ruka zase začala sloužit, bolest ustoupila a já opět mohu zastávat práce, o kterých jsem si myslela, že už je nikdy nezvládnu. Mnohé věci se však musely upravit či přizpůsobit, např. naši velkou zahradu jsme nechali zplanýrovat a zatravnit a jen kolem chaty je místo pro kytičky. Zahrada mi přináší velikou radost. Mám tam i ovocné stromky a keře a čtyři záhonky na zeleninu – prostě jen tolik, kolik stačím. Už nepotřebuji cestovat do daleké ciziny – vše co mě těší, mám doma a léto strávené na zahradě je moc krásné.
V srpnu 2008 jsem jela do lázní Karlova Studánka a moc jsem se tam těšila. Kromě léčby jsem toužila navštívit i známá místa v Jeseníkách, kam jsme jezdili s dětmi. Hned první den pobytu se však stalo, že jsem uklouzla a při pádu si zlomila žebro. Ošetřující lékař mi dal na vybranou – vrátit se domů, nebo pobyt dokončit s omezenými procedurami. Vybrala jsem si druhou možnost. Počasí bylo nádherné, jezdily za mnou návštěvy a i se zlomeným žebrem jsem si pobyt užila. Zvládla jsem túry na Praděd, Švýcárnu, cestu kolem vodopádů Bílé Opavy či z Ovčárny do Velkého kotle a Karlova. Také výlet autem na poutní místo Zlaté Hory. Byla jsem moc šťastná a načerpala jsem sílu do dalších dnů.
Po návratu domů zevrubné vyšetření prokázalo to, co jsem tušila – ložisko ve zlomeném žebru a i v dalších kostech. Byla opět nutná ambulantní chemoterapie, která během několika měsíců měla velmi příznivý efekt, ale pak se ukázalo, že bude nezbytná i další autologní transplantace. Na tuto jsem nastoupila 6. dubna 2009. Zde bych se trošku zastavila, protože tak jednoduché to se mnou nebylo. Zpočátku vše probíhalo dobře, ale pak přece jenom předchozí několikaměsíční chemoterapie, vlastní transplantace s následným nechutenstvím a déletrvající vysoké teploty mě začaly velmi vyčerpávat. Nyní jsem už doma. Velmi oceňuji náročnou práci lékařů a sester jak lůžkového tak ambulantního provozu.
Na závěr bych ještě chtěla něco dodat. Jsem věřící a ve všech těžkostech, které mě v životě potkaly, mě víra v boha nesmírně pomohla. Je to dar, který neseme ve své lidské křehkosti, labilnosti a někdy i nevěrohodnosti. Vidím jako důležité dát smysl svým zdravotním potížím. Ve světě se nic neztratí, ani dobro, ani zlo. Kéž by pomyslná hodnota mých potíží pomohla někomu, kdo to více potřebuje. Velikonoční týden jsem letos prožila na transplatnačním pokoji. Byly chvíle, kdy mě opravdu nebylo dobře a prožila jsem s Pánem i to velkopáteční: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“.
Nyní jsem už doma, pomalu se vrací životní síla, plány a naděje. Přichází Vzkříšení.
Publikováno v červnu 2009, Bulletin-klubový časopis