Deprese jako výzva
Související 25.8. 2014
Příběh pana Michala
Depresi dlužno definovat jako ztrátu smyslu čehokoliv. Života, práce, lásky, přátelství, navyklých čínností a je zpravidla, kromě smutku, spojena i se strachem. Život nemá smysl a přitom se bojím, že ho ztratím.
Depresivními stavy trpím přes čtyřicet let a žel bohu, jedná se u mne už zřejmě o celoživotní záležitost. Když mi můj ošetřující lékař nabídl možnost napsat článek na toto téma do klubového časopisu, trochu se mi podlomila kolena, ač jsem zrovna seděl. Já mám psát o čemsi, čím většina lidí někdy prošla nebo čím často trpí, a přitom nikoli z pozice odborníka, ale klienta. Nebudu proto psát o mezních stavech vyžadujících zásah lékaře nebo o problematice vztahů endogenních a exogenních depresí, ale o prožitcích “těch dole”. Budu přitom mluvit o zkušenosti člověka nezařazeného do pracovního procesu.
Jestliže se ocitneme před překážkou nebo úkolem z nichž máme strach, že je nezvládneme, můžeme upadnout do deprese. Asi podobně jako když mi dal pan profesor příležitost vypsat mé zápasy s depresí a já pocítil, že to nedokážu. Ale hned po návratu z nemocnice jsem usedl a začal psát poznámky a vzpomínat a rozlišovat přiléhavé od nepřiléhavého, důležité od nepodstatného. Ted mě napadá, že člověk stižený depresí ztrácí tuto schopnost rozlišovat. Malá překážka, třeba práce, k níž cítíme nechuť, může přerůst v překážku nepřekonatelnou. A jsem v začarovaném kruhu. V podvečer často usínám a náhle se probudím s tím, že si musím na ráno k snídani připravit čaj a přitom se mi tak nechce vstát. A jak jsem ráno rád, že je čaj uvařen. Jedná se ovšem také o zvyk a ten, stejně jako pravidelnost v boji proti nechuti a depresi pomáhá. A přitom je to taková banalita, ale důležitá. Čím větší nechuť k činnosti překonáváme, tím silnější je uspokojení.
Často ztrácím zájem o cokoliv, nejvýše sedět v křesle, surfovat po stanicích TV či rozhlasu a před rokem ještě doutník. Všudypřítomný strach, nadávky a pláč, nechuť s kýmkoliv komunikovat a přitom hledat někoho, komu bych mohl zatelefonovat. Někdy pomůže neočekávaně více přítel nebo třeba i známý, než nejbližší člen rodiny. Ti jsou také velice potřební, situačně sice v pozadí, ale o to praktičtější.
Při mém potýkání se s depresí mi pomáhá hudba a pro mne je už i náznakem zlepšení stavu její cílený poslech. Při depresi nebo smutku spojeném se vztekem, je to hudba rozverná, depresivní, a nikoliv učesaná a nic neříkající. Při spokojenosti a radosti hudba optimistická, mírně rozevlátá i zklidněná. Tedy své k svému. Z deprese mě radostná hudba nevyprostí. Spíše potřebuji povzbuzující drsnost. Vybouření se.
Jak je to s pláčem a depresí? Někdy je pláč dobrý, někdy špatný. Muž se sice za pláč stydět nemusí, ale přesto často hledá ústraní beze svědků, a někdy ani ústraní nepomůže k slzám, které ovšem očisťují. Aspoň taková je má zkušenost. Utěšování pro muže postrádá smyslu, nepřináší úlevu. Za špatný považuji ten pláč, který je ovládaný, potom ztrácí schopnost očisty a je to už jenom role. Ale upřímný a nekontrolovaný pláč je očistný. Pláč není pravá deprese.
Procházky se někomu mohou zdát ztrátou času, ale mě pokud se k nim odhodlám, přinášejí, zvlášt po návratu, uspokojení v boji s depresí. Když zažívám stav poklidu, více mi vyhovují ustálené trasy, ale i improvizace ve volbách cestiček má svůj efekt. Dříve jsem chodíval se psem a to je i “vnější” zdůvodnění a zdůraznění chůze, ale dnes se svou diagnózou se na procházku s naším vzrostlým psem už neodvažuji. Ale jinak, dokud je domácí zvíře zdravé, povzbudí při depresi a v životě vůbec.
Někdy, když se aktaka deprese zmírní a dovolí aspoň malou aktivitu, je vhodné zaměstnant se drobnou manuální nebo administrativní prací, třeba urovnání úředních papírů. Nebo, protože se věnuji tvůrčímu psaní, urovnání a protřídění vlastních textů. Bohužel se příliš nemohu věnovat četbě a tak mi přecházení kolem knihovny a výběr knížek ke čtení nepomůže. Ale jinak i zbytná drobná činnost, třeba i s částečným efektem, je povzbudivá. Třeba i nenáročná domácí práce.
Pomáhá také napsat si ráno plán dne, včetně obvyklých banálních činností jeko je oholení se u mužů či nalíčení se u žen nebo čas požití léků, které tak celý den časově rozdělí na určitou posloupnost aktivit. Není také špatné vyznačit si v televizním a rozhlasovém programu pořady a sledovat i oblíbená pravidelná vysílání. Bývá ovšem často obtížné plán nejen napsat, ale potom jej také splnit. Nesplnění může mít velmi nepříznivý dopad, horší než nenapsání samotného plánu vůbec. Píšu si deník, v němž zaznamenávám myšlenky “táhnoucí” mi hlavou a své okolí upozorňuji přímo: “Po mé smrti nečíst, spálit”. Ovšem bývají i chvíle, kdy nic z těchto návodů nelze uskutečnit a nezbývá než pomoc odborníka, zvláště u vnitřních stále někde vzadu trýznivě usazených endogenních depresí.
Mou největší zálibou je tvůrčí psaní a publikování a možnost vypsat se a přitom cítit, že napsané má určitou hodnotu a může oslovit, ne-li i pomoci, to dopřává odolat delší dobu i nejtěžším útokům deprese. Velmi důležité je umění přijmout pomoc, uvědomit si tuto pomoc a prožít její předávání. Či ještě dále – v těžkých okamžicích nahlédnout, že pomoc, když ne třeba hned, tak v budoucnu může přijít. Je i není to naděje. A uvědomit si v těžkých chvílích, že naděje je něco jako spása – odeznívání deprese.
Velmi posilující je projev přátelství či solidarity třeba i neznámých lidí, například, když mě v dopravním prostředku někdo ochotně a nezištně uvolní místo k sezení nebo nabídne ruku při nastupování (chodím s pomocí hole). Solidarita a přátelství jsou nejsilnější, když překvapí.
Přiznejme si, že s postupujícím věkem naše paměťové, logické a rozhodovací schopnosti slábnou. Ale to se může dít i dříve nebo po nějakém úrazu. Velmi se přimlouvám za řešení různých matematických, logických či slovních úloh. Mají dvě hlavní příznivé složky: konkrétní výsledek a i když kladného výsledku nedosáhneme, už ten kladný vliv, že jsme se o něco pokusili. Jde v podstatě o cvičení vytrvalosti a vůle. Též doporučuji hru v šachy. Rovněž tak je vynikající třeba učení se cizímu jazyku na přiměřené úrovni. Už v mládí je dobré mít něco v rezervě, z čeho budu moci čerpat později. Samozřejmě ovšem ten, koho trápí deprese, nesrší vtipem a výkonností a neměl by se příliš věnovat filozofování. Raději žít přítomností a povzbuzujícími maličkostmi.
Velmi zlé jsou chronické bolesti a odchody blízkých. Bolest podlamuje. Když se člověk dozví svou diagnózu je možno po počátečním zhrození se nahlédnout, co mu toto onemocnění může přínést kladného. Více mu to vymezí čas a styl života. Uvědomit si, toto ještě zvládnu, toto už ne, měl bych upřednostnit toto a toto nikoliv. Ale často tyto situace vyžadují pomoc odborníka. Někdo je tak silný, že může nemoc, bolest považovat za dar, zkoušku, kolik unese.
Několik postřehů k závěru: vyhýbat se negativním zprávám a zapomínat to špatné a zlé v osobním životě, odpouštět, pravidelně a přiměřeně cvičit, střídat statickou a pohybovou práci. Překonaná a odeznělá deprese se potom může jevit jako výzva k dalšímu životu.
Jak přijmout nemoc a žít s ní
Přijetí nemoci a přizpůsobení modu vivendi. Po pravdě řečeno, lékaři se příliš nevyznamenali. Na počátku byl úraz – pád na obrubník chodníku při venčení psa – injekce proti bolestem, poté konečně rentgenové vyšetření a indikace zlomenin obratlů, opakované hospitalizace s léčbou infúzemi, ale stále nikdo nechápal, proč se mi lámou krátké kosti, obratle. Závěr zněl: příčina nejasná. Až osvíceného mladého ortopeda napadlo poslat mě na vyšetření k internistce a na rozbor krve. Vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o mnohočetný myelom. A tak jsem skončil na hemaotonkologické klinice.
Zpočátku jsem dost dobře nechápal, o jak závažné onemocnění jde, zvláště po ujišťování, že nemoc je léčitelná, a po potvrzení splupacientů, že s chorobou žijí mnoho let. Až posléze mi došlo, že jsem nemocný rakovinou a jedná se o celoživotní nemoc s četnými omezeními. A dostavily se depresivní stavy a já pochopil, že nemoc a chemoterapie působí i na psychiku. Jsem už delší část života v invalidním důchodu z důvodů jiného onemocnění, takže v tomto směru mě nemoc tolik nezasáhla. Rovněž léčba chemoterapií probíhá úspěšně, ale návrh pana profesora na transplantaci mě tvrdě zasáhl. Psychicky bych “life island” asi nezvládl. Musím věřit a doufat, že klasická léčba bude úspěšná. Ovšem fyzická a psychická výkonnost poklesly, ale s tím jsem se již smířil. I když stavy deprese jsou kruté.
Pan profesor mi nabídl rehabilitaci, ke zvýšení hybnosti, a to se mi jeví jako dobrý nápad. Rovněž tak jsem musel změnit navyklé pohyby při vstávání, usedání, uléhání, obouvání atd., abych nezatěžoval zádové partie. Rozhodl jsem se ráno cvičit a střídat během dne polohy, sed, leh, chůze. Jak žít s touto chorobou nehledě na pokroky medicíny, ale na to, co může pacient sám pro sebe prospěšně vykonat. Nejlépe bude, když popíši průběh svého všedního a svátečního dne.
Vstávám pokud možno v pravidelnou dobu, to jest zhruba v šest hodin. Po hygieně půl hodiny cvičím na posteli i ve stoje. Využívám cviky z FN Bohunice a sám jsem některé přidal či obměnil. Potom se nasnídám, napíšu si plán den, pokud jsem tak neučinil předchozího dne. Následuje studium matematiky, často také touto dobou píšu, mým koníčkem je próza i poezie. Rovněž tak ráno ještě přečtu program TV a rozhlasu a označím čas svých oblíbených pořadů. K jedenácté hodině se vypravím na procházku do lesa, sice s vycházkovou holí, ale snažím se ji využívat pouze jako pojistku, to znamená, že ji nesu v ruce nebo držím za zády, abych šel nepředkloněn, zvláště při chůzi do kopce. Upravuji podle terénu také frekvenci výdechů a vdechů a dýchání nosem, nikoliv ústy, změnu frekvence zahajuje výdech, poté následuje vdech. Výdech i nádech může trvat i nestejnou dobu, měřenou počtem kroků. Výdech je delší než vdech.
Po návratu z procházky následuje polední jídlo, které nijak nepřizpůsobuji své diagnóze, spoléhám na svou obětavou manželku. Po obědě piju kávu s mlékem a chvíli poslouchám hudbu, po té na půl hodiny ulehnu a přehrávám partie šachu.
Následuje buď psaní na notebooku, či ještě matematika, pokud ten den odpoledne nepřijde student na lekci. Když mám volno, mohu jít také nakoupit, ovšem nákup zhruba do tří kg. Zajdu si i na jedno pivo. Potom buď učím, nebo píšu, mívám i delší telefonní hovory s přáteli. Svačím odpoledne kolem třetí hodiny. K večeru se snažím už duševně příliš nevydávat, abych se připravil na noc. Večeřívám kolem sedmé hodiny, potom poslouchám rozhlas, někdy ještě píšu. Léky se snažím užívat v pravidelných časech. Večer tedy mezi půl osmou a devátou hodinou. Potom ještě cvičím v křesle své cviky, které jsem si vymyslel. Uléhám kolem deváté hodiny a mám ve zvyku v posteli ještě sníst jablko. Usínám kolem půl desáté. To by byl popis jednoho mého všedního dne. Samozřejmě není každý takovýto, absolvuji lékařské kontroly a jiné “zábavy” a jednání.
Sváteční den se všednímu podobá, jen více poslouchám rozhlas, občas sleduji i TV pořady a v sobotu si s maminkou zahrajeme partičku šachu. Obvykle ji porazím, skóre 83:9. Také později usínám, ale vstávám ve stejnou dobu jako ve všední den. Takový je můj důchodcovský život se dvěma nevyléčitelnými nemocemi. Doufám, že léčba bude takto dobře pokračovat a budu se ještě delší čas pohybovat tímto světem.
Také doufám, že tento můj malý příspěvek do bulletinu někomu pomůže, nebo ho bude inspirovat, a přeji všem dobré dny.