Blančin zpravodaj

Související 25.8. 2014

Blančin zpravodaj je zajimavou formou zpracovaná výseč životních postřehů, které autorka zaznamenala při pobytu v nemocnici, čímž se liší od jiných životních příběhů, které jsou zde uveřejňovány. Druhým zajímavým faktem, je skutečnost, že je psán nejmladší členkou Klubu pacientů (když ho psala, bylo jí 28 let). Věříme, že vám její příběh psaný s notnou dávkou nadhledu a humoru, ale také se silou osobního prožitku, může napomoci zvládat vaši cestu.

Blančin zpravodaj číslo I/1

Tak je to tady, dlouho plánovaná dovolená začíná!!!

  • Cílová destinace: nemocnice někde v Čechách.
  • Délka pobytu: cca 3 týdny (prý podle toho, jak budu hodná).
  • Teplota vzduchu: stálých 25°C.
  • Teplota vody: 36°C, ale plavat se nedá, je tu samá mělčina …
  • Strava: plná penze.
  • Ubytování: jednolůžkový pokoj, ovšem spíme tu dva – já a můj černý panter (ten je tu, jak jinak, než načerno:-) ).
  • Vybavení pokoje: TV, lednice (bohužel bez alkoholu), sprcha… a úchvatný výhled na parkoviště.

Ale ted už vážně:-). Další odstavce budou jen pro silné žaludky…. Neeee, dělám si srandu …. Musím vás přece trochu pozlobit:-).

První den nástupu, tj. včera 1. března jem hned na uvítanou nedostala oběd, ale to se dalo čekat, když jsem dorazila před druhou. Zkrátka: „Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí!“. Já už jsem tedy byla „po O“, jak jsme říkávali kdysi ve školce, ale postěžovat si přece musím, ne? To by to zdravotnictví jinak vypadalo, kdybychom je pořád jen chválili:-).

Hned se mnou vyplnili krátký „dotazníček“, zřejmě aby podle výsledků vytušili, jak moc a s čím je budu otravovat. Součástí byly i dotěrné otázky jako např. jestli kouřím, piju alkohol nebo používám jiné omamné látky. Můj drahý přítel se hned zapojil, abych prý už konečně přiznala ten heroin:-). Tak to byla sestra spokojená, prý to konečně praklo!

Následně mi se zlomyslným úšklebkem a se slovy: „Tak a jste naše!“ pověsila na ruku visačku se jménem a odešla … Vystřídala ji další sestra s vážením, měřením tlaku a teploty. Na tom by nebylo nic divného, kdyby za dvě hodiny nepřišla další sestra a nechtěla po mě to samé, i když jsem se zuby nehty bránila, že už mám všechno naměřené. Za trest mi vzala navíc krev. Když nic jiného, tak jsem si asoň postěžovala, že za ty dvě hodiny strávené v nemocnici jsem podle váhy zhubla 20 deka…

Následoval odjezd sanitkou na zavedení centrálního katétru – vysvětlím pouze silnějším náturám na vyžádání:-). Venku zrovna krásně svítilo sluníčko, tak jsem vyrazila jen v pantoflích a župánku. Za chviličku jsme dorazili na ARO, kde si mě převzal příslušný lékař a když si mě prohlédl, tak prohlásil, že jsem anatomicky příznivá!!! Všechny šťouraly a podezřívavce hned zase zklamu, protože se jednalo o paní doktorku. V průběhu výkonu se mě ptala, jestli jsem neviděla film „Opravdová kuráž“, že na tom byla v kině, tak jsem jí odpověděla, že se mi „opravdová kuráž“ promítá právě teď:-) Všechno naštěstí proběhlo bez problémů, tak jsem zase frčela sanitkou zpátky. Saniták už si to namířil k výtahu, tak jsem mu sdělila, že se do toho prvního patra klidně odhodlám i po schodech. On to hned vzal po třech, tak to už jsem si netroufla:-)

Sotva jsem si na pokoji sedla, hned tu byla vizita. Tipovala bych, že 1 lékař a s ním 2 medici, protože byli vykulení jako čerstvě vyorané myši.

Večer už se nedělo nic zajímavého, zato v noci jsem zburcovala celou nemocnici:-). Nějak před půlnocí, když už bylo všude ticho a klid a já se chystala na kutě, jsem si nohama vyškubla zadní část peřiny, co ji ti experti zakládají pod matraci a já to nesnáším, prostě takhle neusnu. Tak jsem to jednoduše vyrvala, ovšem zároveň s peřinou jsem vykopla i zadní desku postele, která se „srachotila“ na zem a opakovaně sebou třískala a dělala šílený virvál (podobně jako když vám spadne na zem poklička). Hned nato jsem slyšela bouchnout dveře od sesterny. Sestra na noční začala kontrolovat pokoj po pokoji, kdože to o půlnoci dělá takový binec. Než došla řada na mě, stihla jsem zahladit všechny stopy.

Ovšem při vědomí, že přiznání je polehčující okolnost, jsem se stejně napráskala a sestra se tedy mohla v klidu vrátit na lůžko a chrupkat až do rána. K tomu mě napadá ještě jedna taková třešinka na dortu. Vzadu za postelí mám stojan s kapačkou. Sestřička mě na ni večer napojovala, ale všimla si, že v hadičce jsou bublinky. Zeptala se mě: „Paní Blanko, tady vzadu za postelí nechodíte, viďte?“, a když jsem jí to odkývala, tak na zem odpustila přebytečnou vodu z hadiček a vytvořila tak pěknou loužičku, že by mě leckterá návštěva mohla podezřívat z … no vy víte z čeho:-). Kdo mohl tušit, že mě na onom místě za postelí o půlnoci čeká montáž rozložené postele a že tím pádem rozšlapu vodu a udělám stopy po celém pokoji??? Chudák paní uklizečka …

Budíček byl v 5.30 hod. Klasika: teplota, tlak a váha (asi jestli jsem náhodou přes noc nevybílila ledničku na sesterně). K snídani přinesli chleba a šunku s názvem Wellness – ne, že bych tomu zrovna věřila, ale pocit, že mi tahle šunka vytvaruje postavu rozhodně potěší:-). K tomu jsme dostali jablečno-jahodovou  šťávu v kelímku s názvem „Vitaminátor“. Člověk by si podle názvu myslel, že bude po jejím vypití plný energie a stráví celý den radostným lítáním po pokoji jako šílenec. Odpověď zní: houby! Podle chuti a kalné konzistence bych spíš tipovala, že se jednalo o přesnídávku ředěnou vodou. Jo, jo, tak dlouho jsme jim my pacienti v předchozích letech ty každodenní přesnídávky k snídani se znechucením vraceli, že se na nás pomstili vitaminátorem, aneb „pomsta bude sladká“:-)

Prozatím je strava jednotná, ale každým okamžikem mám dostat vysokodávkovanou chemoterapii, díky které  si můžu od zítřka jídlo vybírat. Tj. sama si zvolím, jestli budu zvracet po segedínu, sekané nebo kuřeti s kaší:-)

Tak to byl můj první zpravodaj. Ráda bych psala i další – uvidíme, jestli mě nepřejde nálada. Zatím AHOJ!:-)

Blančin zpravodaj číslo I/2

Máme tu pátek, tak se všichni jistě těšíme na nadcházející víkend! Mně je upřímně šumafuk, co je za den. Ať je úterý nebo sobota, pořád se válím…..

Ale je pravda, že o víkendu mě má přijet navštívit rodina, tak to se těším:-)

Minulý zpravodaj jsem končila tím, že mě čeká chemoterapie… Tak jsem se bohužel nemýlila, nezapomněli na mě. O následujících 24 hodinách si není potřeba dělat velké iluze, byl to čas nezapomenutelných zážitků strávených na WC a podoba dotyčné záchodové mísy mi zůstane navždy pevně vryta do paměti.

Určitě mi dáte za pravdu, že v takových chvílích je naprosto nevhodné mluvit o jídle nebo jej dotyčnému dokonce nosit! Tady se to bohužel dělá všechno naopak:-) nejdříve jsem si musela vybrat jídlo na další den, tj. na čtvrtek. Bylo mi to jedno, tak jsem střílela od boku – k snídani termix, k obědu kuře s kaší a k večeři buchtičky s krémem. Jak jsem mluvila o těch nenáviděných přesnídávkách, tak ji přišoupli jak ráno k termixu, tak v poledne ke kuřeti, asi jako zákusek. Už mi začínáte rozumnět, proč ten odpor?:-)

Tím by se zdálo, že mám jídlo odbyté, ale chyba! Večer jsem si sama naběhla a pustila si komedii „Blbec k večeři“. Následující den mi oznámili, že ve 13 hodin mi bude provedena transplantace kostní dřeně a to panem doktorem „Polívkou“. Uznejte, že pohled na polívku v jakékoliv podobě je v takovém stavu neúnosný! A aby toho nebylo málo, tak mi bylo řečeno, že v průběhu transplantace budu cítit pachuť rajského protlaku …

Sestry jsou tu ovšem zlomyslné. Právě teď mi jedna přinesla antibiotika s úsměvem a se slovy „Dooooobrou chůůůůť!!“ Podobně to na mě zkoušela předevčírem, když přinesla kloktadlo a takovou kašičku, kterou musím 4x denně převalovat v puse. Prý: „To vám bude chutnat!“. Moje odpověď však zní: „Je to hnus velebnosti!!! Nejradši bych se na to vyprdla!“.

Takže o jídle by to snad pro dnešek stačilo …

Teď bych vám mohla stručně popsat, jak se kamarádím s jednotlivými nemocničními přístroji:

  1. Teploměr – s tím jsem zatím zadobře. Předevčírem jsem viděla první díl seriálu Ranč U zelené sedmy, kde byl syn Štěpán stále nemocný, což dělalo starosti mamince. Syn si ovšem liboval v posteli: „Jsem příjemně nemocnej, jsem RÁD nemocnej, protože si můžu celý den hrát se svými křečky Billem a Gatesem!“ Pro mého kamaráda Billa jedna poznámka (předem se omlouvám, vím, že to není pravda, ale prostě i to nemůžu odpustit) – Bill je prý menší a blbější:-) Tak jsem se zasmála a pokračujeme…. No a jak si ten Štěpán libuje v posteli, rozrazí dveře mladší bratr a seřve ho: „Jestli máš ještě teplotu, tak dostaneš na prdel!!!“. Proto si z něho beru příklad, s teploměrem se kamarádím a teplotu nemám:-)
  2. Tlakoměr – s tím už je to horší. Někdy nechce naměřit vůbec nic, zmetek jeden, a když už se umoudří, tak je to spíš podtlak než tlak:-)
  3. Váha – dle jedné sestry slouží k měření šířky českých tuků:-) Zatím se ke mě chová nepřátelsky, neboť ačkoliv téměř nejím, neustále přibírám. Může to být nahromaděná voda v těle, kterou do mě nalévají formou kapaček, aby se ze mě vyplavily všechny chemikálie. Bohužel se pak někdy stává, že se ráno vzbudím a myslím si, že je pořád tma, protože mám oči nateklé jako dva tenisáky, takže nic nevidím. Občas, když už jsem jako meruna, se nade mnou sestry slitují a píchnou mi čurací injekci. Ta se vyznačuje tím, že si po použití WC umyjete ruce, vrátíte se do postele, přikryjete se po pěti minutách začnete mít pocit, že byste měli jít znovu. Bohužel je tento pocit správný:-) Pro příklad uvádím, že předevčírem mi bylo nařízeno sbírat moč. K tomuto veledůležitému úkolu mi byla přidělena 2,5 litrová bandaska. Vypila jsem za dobu sbírání (24 hodin) celkem 2 litry tekutin, tudíž by logicky tato nádoba měla vystačit. Po píchnutí čůrací injekce mi ovšem musely být přistaveny další 2 bandasky, protože jsem za 24 hodin nasbírala 7,5 litrů moči!!! Občas jsem měla dojem, že nemá smysl se vracet do postele:-)
  4. Pumpa s kapačkou – když se chovám způsobile, tak je zticha a neremcá. V opačném  případě spustí jeden ze 4 možných alarmů. První je tlakový alarm, ozývá se, když přišlápnu hadičku, tudíž nic nekape. Druhý alarm je kapkový, ten se spustí, když drcnu do stojanu, tudíž něco kape, ale blbě. Třetí je vzduchový alarm, spouští se, když mě chce naštvat, že mám v hadičce vzduch, který je pak třeba z hadičky odpustit. A pak existuje čtvrtý, kterému říkám bezdůvodný alarm, když si kapačka postaví hlavu a odmítá pracovat. To se pak zkouší opakovaně zapínat, dokud nepřestane řvát a sestřička poté odchází po špičkách a šeptá: „Já se pomalu odplížím, aby si pumpa nevšimla!“.

Kolegyni Evě jsem slíbila, že už nebudu demolovat žádný nábytek (viz. vykopnutá deska u postele). Bohužel jsem si právě uvědomila, že jsem slib dvakrát porušila. Nejprve jsem málem prorazila dno sprchového koutu a to tím, že jsem z výšky upustila sprchový šampon. Nicméně, neuspěla jsem a namísto toho jsem si roztřískala víčko od lahvičky.

Druhý pokus o demolici nastal dnes v noci. Bylo to poprvé od úterý, kdy jsem se konečně trochu vyspala, ale klidný spánek to rozhodně nebyl. Zdálo se mi například, jak mě honí po pokoji zdravotní sestry se syrovým masem (fakt to bylo děsivé!!) nebo jak se probírám buší a seskakuje na mě stromový ještěr. Po takových zážitcích se člověk samozřejmě budí s vyschlým krkem. Stolek s pitím je sice daleko (až vedle postele), ale žízeň nakonec zvítězí nad leností a tak zvedám ruku nad připravenou skleničku jako jeřáb a přisouvám ji k puse, abych se napila. Další operace, tj. navrácení poloprázdné skleničky zpět na své místo se ovšem poněkud zvrhlo a to doslova. Co nezachytila vrchní část stolku, to steklo po boční stěně dolů přesně do mé levé pantofle. Přes všechnu lenost se nedalo nic dělat, musela jsem vstát a vysušovat:-)

Hned ráno se na mě vrhly sestřičky – nikoli aby mě honily se syrovým masem nebo aby mi vycinkaly za politý stolek, ovšem za účelem převazu centrálního katétru. Blbec jsem při nástupu do nemocnice dobrovolně podepsala, že dávám souhlas k tomu, aby se na mě učili i medici. Tudíž ke mě ráno přivedli pidlookou sestřičku, která se přes své tlustostěnné brýle snažila z pěti centimetrů zaostřit a rozpoznat, která hadička je která. Chvílemi se zdálo, že se každé její oko dívá jinam, přesto se nakonec dobrala ke zdárnému konci, dostala pochvalu od zdravotní sestry a zvládla se na své dílo i zvěčnit namalovaným sluníčkem! :-)

A protože venku opravdu sluníčko svítí, tak vám všem přeji, aby to vydrželo a vy si užili krásný slunečný víkend!

Blančin zpravodaj číslo I/3

Všechny vás zdravím po krásném slunečném víkendu! Doufám, že jste se dostali aspoň na chvilku ven, vypadá to, že jaro se nám pomalu blíží…

Já tentokrát začnu poněkud netradičně a to povídáním o prasátku – nebojte, nezbláznila jsem se:-) Od nástupu do nemocnice jsem si totiž několikrát postěžovala, že by nebylo špatné mít na pokoji nějakého domácího mazlíčka. A tak se nade mnou milé sestřičky slitovaly a věnovaly mi prasátko. Malé, kulaťoučké, růžové prasátko:-)

Abyste tomu rozumněli, jedná se o kulatou růžovou krabičku, do které se vkládají spojnice hadiček a které se poeticky říká „prasátko“ :-) … Je to živočich neposedný. Kam se hnu, tak všude běhá za mnou a hlasitě plácá břichem o zem. Párkrát už jsem taky o něj málem zakopla, přišlápla ho nebo ho nechtěně přivřela do dveří. Když se před ním schovám do koupelny, vzteky naráží hlavou do dveří a nedá pokoj, dokud ho nepustím dovnitř, cholerika jednoho!

Sobota utekla ani nevím jak. Přišla mi návštěva – všichni v rouškách a pláštích, že se mi vybavilo: „Jéééééé, ti vypadají!!!“, jak prohlásil dědeček ve filmu Na samotě u lesa.

Následující noc byla velice magická – přímo elektrizující! Uprostřed noci jsem se totiž vzbudila, že si skočím na záchod. Při takových nočních výletech zásadně nerozsvěcím, abych se moc neprobudila a tak si to pomalinku po tmě šinu ke koupelně, kde si chci opřít ruku o futra, abych si po dlouhé cestě odpočinula a lépe zaostřila na záchodovou mísu. Jak se ale dotknu futer, dostanu pecku, zaprská to a před očima se mi objeví modré jiskřičky. Prostě ohňostroj! Kdo by to řekl, že budu po tolika dnech v nemocnici stále nabitá energií?!:-)

V neděli ráno jsem provedla generální očistu od hlavy až k patě včetně výměny pyžama za čisté. Tak jsem ho pro jistotu hned slavnostně pokřtila omáčkou z oběda …

Odpoledne jsem pak prosila sestřičku, jestli by mi nepřelepila centrál, že mě jedna hadička trochu tahá za stehy. Sestřička přišla s řešením přinejmenším kuriózním – omotala mi dotyčnou hadičku kolek krku :-) Zřejmě to měl být jemný způsob, jak mi nenápadně naznačit, abych už konečně vystřelila domů – jinak že by se mi třeba mohlo něco nemilého přihodit:-)

V neděli večer před spaním jsem si kvůli nesnesitelnému kručení v břiše povinně kousla do záložní cereální tyčinky, bohužel jsem ji vzápětí běžela vyhodit na WC. Nu což, spát se má chodit s prázdnou hlavou a s prázdným žaludkem! Když jsem se vrátila celá zelená na postel, přišla zrovna sestřička, kouká na mě a úplně vážně povídá: „Paní Blanko, Vy dneska vypadáte nějak dobře!“ Tak jsem se rozesmála a vysvětlila jí, co jsem právě dělala. Sestřička se chápavě pousmála: „Ahaaaaa, byla jste krmit kačenky….:-) “

Tak to je hrubý výčet mých víkendových zážitků, ale to bych toho moc nenapsala, že? Proto se s vámi ještě podělím o to, jak to vypadá u mě v koupelně a jaké aktivity zde provádím…

Ještě jsem vás totiž neseznámila s tajuplnými tlačítky, které se zde nacházejí – jedná se o „zatáhnutím přivolej sestru“ a „stlačením přivolej sestru“. Osobně bych je přejmenovala na „natáhnutím přivolej sestru“, protože podlaha v koupelně bývá kluzká a „tlačením přivolej sestru“ – protože ještě prozradím, že toto tlačítko se nachází hned vedle záchodové mísy:-)

Když zrovna netlačím nebo se ne a ne natáhnout, můžu v koupelně provozovat celou řadu dalších činností – například kloktání. Dle návodu bych měla kloktat nejméně 2×60 vteřin. I když se to nezdá, je to poměrně dlouhá doba, za kterou uvedená tekutina pomalu houstne a stává se z ní pěna, která se postupně řine oběma koutky z huby ven a ukapává v lepším případě do umyvadla, v horším případě na pyžamo. Plná huba dále znesnadňuje dýchání, takže zvuk kloktání přechází v prapodivné chrčení a jak dochází kyslík, oči pomalu vylézají z důlků. Kdokoliv by v tuto chvíli vstoupil do koupelny, zděsil by se, že se u zrcadla klátí vzteklý pes baskervilský!:-)

Kromě kloktání mě lékaři zaměstnávají i dalšími činnostmi – například sbíráním moči. Jistě si vzpomínáte na mých rekordních 7 a půl litru za 24 hodin! Dnes už tomu je 7 dní, co bez přestání naplňuji předem připravené bandasky. Nešlo mi stále na rozum, k čemu to můžou potřebovat, ale včera večer jsem té záhadě konečně přišla na kloub! Na parkovišti už pár dní stojí malá opuštěná cisterna – prý na vodu. Tomu tak budu věřit! Sestry tam určitě po nocích běhají vylévat moji pracně nasbíranou moč, která bude sloužit ke hnojení polí. No jo, blíží se jaro, tak musíme i my – pacienti makat na letošní úrodě! :-)

Při vzpomínce na koupelnu se mi vybavuje také jedna sestřička, která u mě minulý týden prováděla přípravu na transplantaci kostní dřeně. Přilepovala na mě různé senzory ke snímání tělesných funkcí, připojovala mě na přístroje, připravovala pracovní stůl a všechny zdravotnické potřeby, když v tom nějak začala zrychlovat na svém tempu a vztekle trhat igelitové obaly od zdravotnických pomůcek a materiálů. Vzápětí jsem se jí ještě chtěla na něco zeptat, když stihla zvolat jen: „Promiňte“ a vyběhla ven na chodbu. Během dvou vteřin byla zpátky a s beznadějným tónem v hlase a se slovy: „Mohu použít Váš záchod??“ vletěla ke mě na WC. Nutno říci, že se jednalo o sestru velkotonážní a vchod do mé koupelny je velice úzký. Omlátila si proto zadek o levá i pravá futra, ovšem nakonec tam to své pozadí nějakým zázrakem protlačila a na WC úspěšně doběhla! :-) Zda zároveň přispěla do mé bandasky s aktuální sbírkou moči, to jsem se bohužel nedozvěděla. Každopádně prý málem stiskla tlačítko „(s)tlačením přivolej sestru“ v domnění, že se jedná o vypínač světla.

Tak to by bylo pro dnešek ode mě vše. Pokud budu mít v příštích dnech nějakou další inspiraci, znovu napíšu:-)

Blančin zpravodaj číslo I/4

Minulý týden jsme my ženy oslavily Mezinárodní den žen, ke kterému jsem  já osobně obdržela celkem tři gratulace (z toho pouze jednu od muže a to ještě navíc jiného než toho mého). Pokud jste, milé ženy, dopadly podobně bídně, posílám vám touto formou alespoň jarní kytičku, ačkoliv do vázy si ji nedáte – taková jsem já! :-)

Následující den, tj. středa, již nebyl pouze dnem žen. Nazvala bych ho Mezinárodním dnem šťouralů … V ten den si totiž na mně měli lékaři a sestry trénovat šťourání ve všem a do všeho. Hned po probuzení se mi sestřička začala šťourat vatovou štětičkou v nose. Byla poměrně pobavená, když jsem na ni nejprve otevřela pusu a vyplázla jazyk v domnění, že mi chce udělat stěr z krku. Nicméně, za pár vteřin to napravila a zavrtala se mi v puse (naštěstí jinou štětičkou). Vynechala pouze uši – ty zas abych si čistila sama, co?

Následně jsem vyfasovala lahvičku na moč se speciálními požadavky: první ranní, střední proud. Výraz „střední proud“ je ovšem zavádějící a laik by si pod ním mohl představit hned několik možných verzí:

  1. Pokud to čůrá v několika proudech, vybrat ten střední čili uprostřed. Tato verze je ovšem platná pouze pro lichý počet proudů, u sudého počtu vzniká problém.
  2. Při čůrání moč nezadržovat ani netlačit, tj. udržovat stálý střední proud.
  3. Při sběru moči si hlasitě zpívat některou z písní od Madonny, Bryana Adamse apod., neboli zástupců hudby středního proudu.
  4. Začít čůrat, zhruba uprostřed čůrání zastavit, načůrat do zkumavky s hesly: „Dolej, ale nepřelej!“ a hlavně „Stref se, proboha“, znovu čůrání zastavit, vyndat zkumavku a dokončit čůrání.

Ano uhodli jste: d) je správně! Já jsem měla situaci navíc ztíženou tím, že jsem kromě středního proudu měla sbírat i moč do bandasky jako každý den, takže jsem v tom fofru musela stíhat vyměňovat nádoby a nesplést pořadí.

Tato speciálně odebraná moč měla být určena ke kultivaci. Pacient laik by se opět mohl mylně domnívat, že jeho moč je tak vzácná, že bude zušlechtěna pro jakési vyšší účely. Bohužel ne … Kultivace v tomto smyslu znamená, že moč bude prostě ležet někde v laboratoři a šílení zdravotníci z ní budou pěstovat a rozmnožovat různé breberky či jiné sajrajty.

Kromě lahvičky na moč jsem měla dostat ještě mísu na vzorek … ehm … no … no prostě ho … johohóóó´! :-) Namísto mísy mi ovšem ti dobráčci přinesli zkumavku o vtipném průměru 1,5 cm (to i ta na moč byla širší!!). K této zkumavce jako příslušenství přináležela lopatička, která by i křečkovi byla malá. Zkrátka, při takové velikosti si stačí jednou prdnout a je plná! Způsob manipulace se svěřeným náčiním vám raději nebudu popisovat, jen se zmíním, že největší obavu jsem měla ze zvniku efektu „kopečkové zmrzliny“ … :-) Každopádně, svěřený úkol jsem zdárně splnila a my tedy můžeme přejít k nějakému příjemnějšímu tématu:-)

Ve čtvrtek ráno jsem se jako obvykle vypravila na WC (no … to jsem to téma moc nevylepšila …), když tu jsem si na své nové „sběratelské“ bandasce přečetla označení „BAND …OVA“. Tak mě to rozveselilo, že jsem úplně zapomněla na účel oné nádoby a použila jsem zase po dlouhé době WC jako normální člověk, takže bandaska zůstala prázdná. Jako správná BAND…ová bych asi měla popřemýšlet a přinejmenším složit a zahrát aspoň jednu písničku pro zdravotnický personál :-)

Další den jsem se přesvědčila o tom, že alespoň některé ze sester by si opravdu nějakou tu odměnu ve formě písničky zasloužily. Jedna z nich totiž za mnou dopoledne přišla s otázkou, co prý by mi tak udělalo radost, že jde v poledne nakoupit. Tak jsem si plna dojetí nadiktovala balení papírových kapesníčků, 1 banán, 2 mandarinky a jakýkoliv ovocný kompot s automatickým otvíráním (jelikož jsem si neprozřetelně nevzala do nemocnice otvírák na konzervy). Sestřička se odpoledne vrátila i s nákupem. Postupně z tašky vytahovala: balení ubrousků, 1 nahnilý banán, 2 scvrké mandarinky a broskvový kompot – samozřejmě bez automatického otvírání. Celý obsah tašky byl navíc namočen v jakési slizké tekutině, takže mi sestřička „opravdu udělala radost!“, jak bylo jejím cílem. Závěr zní: žádná písnička od BAND…ové nebude!!!

Dnes, tedy v sobotu, jsem se vzbudila s nepříjemnou malátností. Během snídaně jsem si musela jít třikrát lehnout, než jsem byla schopná dojíst svou obvyklou porci půl housky. Nerada bych totiž skončila v mrákotách a s hlavou zabořenou do přírodního termizovaného sýru Žervé. I když … jako pleťová maska to není možná až zas tak špatný nápad! :-)

Při ranní vizitě jsem se dozvěděla, že důvodem mé slabosti jsou hned dva faktory: zaprvé nízký tlak (můj dosavadní místní rekord se drží na úrovni 80/50) a zadruhé absolutní pokles bílých krvinek, které již dosáhly bodu mrazu, tj. hodnoty 0. Včera byla jejich výše 0,1 (norma je 4 – 10 čehosi). To se ještě drželo při životě pár nejsilnějších jedinců. Úplně je vidím, jak se v horečkách a o berli šourají krevním řečištěm, až se nakonec se srdceryvným řevem a rukou na krku kácejí k zemi … Paní doktorka mi tedy celkem logicky vysvětlila základní dvě příčiny mé slabosti. Musím se vám ovšem přiznat, že existuje ještě třetí možný důvod vedoucí k uvedenému vyčerpání. Před lékaři o něm raději nebudu mluvit, protože se jedná o velice delikátní a soukromou záležitost … Včera večer jsem totiž propadla hazardním hrám a až do půlnoci hrála po internetu stolní hru Scrabble! :-)

Je mi jasné, že za závěr mého vyprávění mě asi moc nepochválíte, přesto si dovolím pokračovat ve svých zpravodajích, ale to zase až někdy příště! :-) Mějte se krásně a užívejte slunečného víkendu!

Blančin zpravodaj I/5

Tak a je to tady, přestává všechny legrace – od neděle jsem nemocná! Rýma, kašel a horečka – holt sestry zase mají šanci si zařádit: antibilotika, injekce, prášečky, šťourací vatičky …..

Ne nadarmo mě v noci ze soboty na neděli pronásledovaly děsivé noční můry, např., že polonahá pobíhám po jabloneckých Pasekách nebo že mě pronásledují zdravotní sestry s půlmetrovými zkumavkami na krev …

Za viníka oné infekce bych bez váhání označila jednu zákeřnou sestru, která ke mě den předtím vběhla do pokoje bez roušky. Žertovně si rukou zakrývala ústa a vykřikovala: „Já budu jen minutku!!“ a čtvrt hodiny přenastavovala kapačku!!!! Za tu dobu se už bacily určitě stihli dobře zorientovat v prostoru a zaměřit potencionální kořist. Beze spěchu přestoupili z pařátku proradné sestry na kapačku, odtud radostně slanili po hadičkách až na mou postel a naskákali na mě jako členové speciálního komanda.

V úterý se situace ještě přiostřila, když se mě odpoledne sestřička zeptala, zda jsem byla na velké. Za drzou odpověď: „Jo! Během rána asi 9x, pak jsem to přestala počítat“, jsem si vysloužila mně i vám dobře známou zkumavku s lopatičkou. Od toho okamžiku, jako když utne, jsem až do večera na velkou nepotřebovala. Asi nějaká automatická reakce těla při vzpomínce na předchozí zážitek s lopatičkou nebo co:-) Ale abych nepřeháněla, o zlepšení stavu se samozřejmě zasloužily i jisté zázračné žluté pilulky. Dostala jsem 2 ráno a 2 v poledne, tudíž jsem logicky předpokládala i 2 večer. V kalíšku s večerními léky se ovšem neobjevily, tak jsem usoudila, že se jedná zřejmě o jiné dávkování. Těsně před spaním jsem ovšem pocítila náhlé nutkání na velkou … Po návštěvě WC mi bylo hned jasné, že mě čeká velice dlouhá a průjemná noc ….

Dnes mi při velké vizitě pan doktor sdělil, že to vypadá dobře. Hodnota CRP mi klesá, tak bych prý snad ve čtvrtek mohla jít domů. Co znamená CRP přesně nevím, ale odhaduji, že se jedná o Celkovou Radost z Pobytu a ta mi tedy klesá radikálně :-) Jo a pan doktor taky říkal, že JÁ jim ráno řeknu, jestli už můžu domů. Takový přístup se mi líbí!!!!

Mám samozřejmě ohromnou radost a těším se domů, ačkoliv se musím přiznat, že existuje několik věcí, které mi budou chybět a na které budu se slzou v oku vzpomínat … Jedná se např. o některé z pochoutek, jakými bezpochyby byly:

  • Vitaminátor (kalná tekutina s příchutí přesnídávky určená k pití),
  • kuřecí šunka s rekordním obsahem „éček“ – dle podrobného průzkumu na internetu jsem zjistila, že způsobuje alergie, není vhodná pro děti a je zdraví velice škodlivá: 5 bodů ze 7 (v nemocniční kuchyni se zřejmě při nákupu domnívali, že se jedná o žebříček oblíbenosti spotřebitelů),
  • tavený sýr s označením „jemný sýr bez kůry“ (mají snad i nějakou verzi s kůrou určenou hlodavcům?),
  • rýžová kejdamaskovaná hořkým sýrem (sestra se mě po jídle ptala, zda jsem „nakoukla“ a že se ani neodvažuje vyslovit, jestli mi chutnalo),
  • umělý margarín, u kterého když chcete znát datum spotřeby, máte pozřít dno obalu.

Tak to by snad stačilo, než se mi udělá špatně :-) Ještěže mám to štěstí a můžu si díky nechutenství na každý den vybírat ze tří pokrmů. Na zítřek jsem si například mohla zvolit z těchto variant (a nedělám si legraci):

  1. filé  na kmínu s bramborovou kaší,
  2. smažené filé s bramborovou kaší,
  3. přírodní filé, pro změnu s bramborovou kaší.

Rozhodování bylo neskutečně obtížné a dlouho jsem váhala. Není divu, z tak pestré nabídky je složité si zodpovědně vybrat, aby člověk později nezalitoval. Samozřejmě zde neexistuje prostor pro tipování, experimentování či dokonce bohapusté střílení od boku! Vědomí, že někdo z vedlejšího pokoje si vybral lépe, by mohlo mít fatální následky na celkový psychický stav pacienta, v horším případě vedoucí k totálnímu kolapsu znechuceného organismu!

Kromě rozmanité a bohaté tabule mi bude chybět i má pečlivá ukrajinská uklízečka Vóďja, která každé ráno dokonale gruntuje můj pokoj a před jejímž bystrým zrakem neunikne ani zrnko prachu. Jediné, co mě na jejím úklidu opakovaně rozčiluje, je mytí umyvadla. Zřejmě se při této činnosti dostává do nějakého transu, protože mi zde naprosto bezdůvodně a nesystematicky přehazuje mé speciálně umístěné plastikové kelímky. Jedná se bohužel o závažnou věc, protože levý kelímek je určen výhradně na kloktadlo a pravý na vodu k vyplachování. Pokaždé ji proto při mytí umyvadla bedlivě pozoruji – je to taková naše hra na škatulata hýbejte se :-) Párkrát to ovšem vyloženě přehnala, protože kelímky bez odstychu zasunula do sebe, babizna jedna! Musím přiznat, že tomu není tak dávno, co jsem se jí nechtěně pomstila …

Byl to jeden ze dnů, kdy jsem si naplánovala holení nohou. Tato náročná operace spočívá v přistavení židle ke sprchovému koutu, zastrčení nohou dovnitř a položení sprchové hadice na dno. Pak už stačí vždycky jen lehce drcnout do páky na pouštění vody pro opláchnutí žiletky. Vše probíhalo naprosto bezvadně, dokud jsem jednou nepřepískla ono drcnutí do páky s vodou. Do hadice začal jít šílený proud, hlavice sprchy se zvedla do pozoru jako kobra a začala cákat všude kolem sebe. Vzteklého hada jsem se samozřejmě okamžitě snažila zkrotit nohou, čímž jsem ho bohužel pravděpodobně ještě více podráždila a natočila přímo proti sobě. Chvíli jsem se cítila jako krtek vyplavený ze své nory naštvaným zahradníkem. Když se mi konečně podařio tu oživlou vodní příšeru zklidnit, byla už jsem dávno mokrá od hlavy k patě. Podlaha byla zlitá nalevo i napravo ode mě, za mnou se nacházelo asi půl metru sucha (jakýsi „stín“ židle a mé hlavy) a za ním následovala další potopa. Tak jsem se zvedla a jako prádlo, co právě prošlo předpírkou jsem nakráčela rovnou do sprchy, aby bylo dílo dokonáno. Po návratu do postele jsem netrpělivě očekávala příchod uklizečky ….

Nevím proč, ale vždy, když přichází do mého pokoje nejprve pomalu otevře dveře na špehýrku a opatrně, jedním okem nakoukne dovnitř. Buď je to z čistě zlodějských důvodů nebo (a k tomu bych se přikláněla) číhá v jakémsi očekávání blíže neurčeného nebezpečí. Tentokrát byly její obavy oprávněné :-) Vóďja by ovšem už podle svého jména měla být na katastrofy vodního rázu zvyklá. Téměř jsem měl na jazyku: „Jdete pozdě! vóďja už půl hodiny stojí v koupelně, běžte se podívat!“ Avšak, světe div se, ta obdivuhodná žena nehnula ani brvou a beze slova všechno uklidila …

Nic dalšího mi v návratu domů nebrání a tak můžu s hrdostí prohlásit, že první letošní utkání Blaník Jablonec versus Vinohradští psi Praha končí vítězně pro jablonecký klub!!! Jak už to ovšem někdy bývá, i vítěz může odejít s holou pr…. V mém případě bude bohužel namísto pr… oholena horní část mého těla. Ze strachu ze společenského vyloučení budu proto navštěvovat pouze spřátelená města Lysá nad Labem, Holešov, Pleše či Holohlavy, za čerstvým vzduchem se vydám na sympaticku horu Plešivec, případně Holé Vrchy a energii budu doplňovat při sběru lysohlávek a krmení lysek okolo Plešného jezera:-)

Toto byl tedy poslední díl mého zpravodaje. S dalšími zprávami se ozvu při dalším pobytu v nemocnici, do té doby budu čerpat sílu a inspiraci. Mějte se proto krásně, snad jsem vás svými zážitky alespoň trochu pobavila :-) Zatím AHOOOJ!!!

Publikováno v letech 2012 – 2014, Bulletin-klubový časopis